Petr Kellner pochopil jako jeden z prvních význam marketingu, což vedlo ke konkurenční výhodě jeho privatizačních fondů. Byl to dravec, který se nebál riskovat o něco víc než ostatní a současně se dokázal pohybovat jen s takovou razancí, aby se nikdy nedostal za pomyslnou hranu hry, kterou hrál. To jsou hlavní znaky podnikatelského umu Petra Kellnera, jak je vidí ekonom Lukáš Kovanda.
Cesta vedla skrz reklamu
„To, co Petra Kellnera odlišilo během privatizace od ostatních, bylo, že už v té době pochopil význam marketingu,“ říká Kovanda. Připomíná, že mladý Kellner pracoval na sklonku 80. let v barrandovských ateliérech jako asistent produkce. Posledním filmem, na němž spolupracoval, byl Čas sluhů Ireny Pavláskové, v němž si v roce 1989 i střihl krátkou roli.
„Nikdo jiný to takhle silně marketingově neuchopil,“ říká ekonom o tom, že právě i díky znalosti filmového prostředí Kellner chápal význam kvalitního reklamního zpracování – pročež spoty na jeho privatizační fondy byly na svou dobu velmi kvalitní a dokázaly tak přesvědčit velkou část veřejnosti, aby svěřila své peníze právě jemu.
„Těch fondů byly v té době spousty, ale tento přístup odlišil ty Kellnerovy od ostatních natolik, že už v roce 1993 spravoval majetek za miliardy,“ dodává.
Snížená averze k riziku
„To, co ekonomové označují jako averzi k riziku, měl Petr Kellner na nižší úrovni,“ říká Kovanda ke Kellnerovu rozpoložení mysli. Kellner se jednoduše nebál riskovat. „To neznamená, že by byl gambler, ale k byznysu patří určitá dávka rizika a Kellner ji byl ochoten vzít na sebe víc než jiní.“
Kellnerův odvážnější mindset se projevil už v jeho prvotní expanzi na východ. „Na rozdíl od dneška bylo v 90. a nultých letech nemožné, aby se česká firma vydala na západ a expandovala mezi západní firmy,“ říká Kovanda. „Kellner proto vyrazil na východ, kde viděl růstový potenciál.“
A to i do autoritářských režimů – podle Kovandy nicméně ne proto, že byly autoritářské, ale proto, že byly zkrátka na východě, kde bylo dynamického růstu pro českou firmu možno docílit i s relativně málem kapitálu.
Kellner se nebál a dokázal v podstatě jako jediný v takových podmínkách uspět, ačkoliv v tržní ekonomice nevyrůstal a nebyl v ní nijak formován – snad až na kontakt s velkým světem filmu na Barrandově a působení v podniku zahraničního obchodu Strojimport Praha.
„Rychle si dokázal osvojit know-how, velice rychle se dokázal učit, sledovat a vyhodnocovat situaci, která se v 90. letech vyvíjela ze dne na den a byla velmi překotná,“ říká Kovanda. „Musel dělat rychlá rozhodnutí a mít dobrou intuici – a to v době plné žraloků a děr v legislativě.“ Období bylo velice rizikové, nabízelo ale obrovské možnosti a Petr Kellner je dokázal využít ze všech nejlépe.
Hra až na hranu…
„Petr Kellner byl hráč,“ nepochybuje Lukáš Kovanda. „Profit pro něj byl vždycky na prvním místě – což byl ale také spíše příznak toho, že hru, kterou hrál, hrál dobře a vyhrál.“
Klíčové je v takové hře udělat byznys – třeba prodat firmu mnohem dráž, než ji člověk koupil. „V tom ohledu se Kellner nebál jít až na hranu, propouštět lidi, sekat náklady,“ říká ekonom, „ale to je právě to, co správný byznysmen dělat má.“
Až skončí probíhající období piety, bude se jistě více mluvit třeba o sporných rozhodčích doložkách u Home Creditu, dodává Kovanda. „Kellner byl rozhodně dravec,“ říká. Nikdy podle něj ale nebyl dravý tak, aby se dostal až za hranu zákona.
… ale ne za hranu
„Petr Kellner sice měl velkou vůli jít do rizika, ale zároveň měl v sobě i určitou záklopku,“ soudí ekonom. Ačkoliv Kellner disponoval sníženou averzí k riziku, pohyboval se vždy v určitém koridoru, v němž věděl, jaké riziko si může dovolit a jaké už je za hranou.
„Je to, jako když se pohybujete spletitou jeskyní, kterou ale znáte, a víte, jak funguje,“ přirovnává Kovanda. „Na rozdíl od toho, kdybyste se rozeběhli tunelem, který působí přehledně, ale přitom netušíte, co vás v něm srazí.“ Kellner byl v takovém ohledu pánem jeskyně, nikoliv běžcem v tunelu.
„V určitém segmentu riskoval, ale jinde byl opatrný,“ dodává ekonom. Neriskoval zbůhdarma – a kupříkladu co se bezpečnosti jeho rodiny týče, tam měl averzi k riziku naopak velmi vysokou a byl velice opatrný. Což souviselo i s tím, že vždycky udržoval „low profile“, nevyhledával publicitu a stranil se jí.
Snad až na tu roličku v Čase sluhů.
