Mezi kolejemi stojí jedna krásná stará budova… Tak by mohla klidně začínat jedna ze železničářských pohádek. Jenže příběh historického nádraží v Ústí nad Orlicí vyprávění s dobrým koncem zatím nepřipomíná.
Budovu se sice podařilo zachránit před demolicí, ale teď je její budoucnost nejistá. V aukci za necelé tři miliony korun ji nikdo nevydražil, její spoluvlastníci se mezi sebou dohadují a Správa železnic, která by ji mohla koupit zpět, vlastně neví, co by s ní dělala.
Promění se secesní nádražní objekt, jehož historie sahá do roku 1870, v apartmány pro turisty, byty a důstojné místo pro cestující, kteří čekají na vlak? Stane se z něho archiv Českých drah? Anebo nakonec půjde k zemi, byť je od roku 2010 kulturní památkou a s tímto přívlastkem se zbourat nesmí?
Je trochu potupné stát v mrazu nebo dešti u kolejí ústeckého nádraží, čekat na vlak do Prahy, Pardubic nebo Kolína pod zdobeným podloubím a dívat se jako chudé dítě do cukrárny přes špinavá okna tam, kde za císařpána bývala čekárna.
Před několika měsíci tu fungovalo alespoň bistro, ale majitel, který si ho zřídil v roce 2016, o dva roky později svůj byznys vzdal. Že prý si sotva vydělal na provoz. Ani další nájemkyně nevydržela, fungovala přes léto, ale na podzim zjistila, že se tu neuživí. A tak Stará dáma, jak se nádražnímu domu poeticky přezdívá, chátrá dál. Přitom se o ni vedly boje.
Když chtěly České dráhy nádraží zbourat, protože o kousek dál vystavěly nové, vyhovující požadavkům moderní doby, zrodilo se občanské sdružení Nádraží nedáme! s jediným cílem zabránit demolici a smysluplně využít jednu z nejhezčích nádražních budov v Česku.
Plány byly veliké a vyhlídky nadějné – budova totiž skrývá nejen společné prostory, tedy čekárnu, ale i osm bytů v různém stavu opotřebovanosti. Jeden je s menšími úpravami obyvatelný hned, další potřebují důkladnou rekonstrukci.
Naděje, že budova znovu ožije, svitla v říjnu 2015, kdy vznikla společnost s ručením omezeným Oustecké nádraží. Čtyři společníci, Martin Kadrman, Pavel Prchal, Ladislav Růžička a Olga Sommerová, budovu od Českých drah za 1,45 milionu korun odkoupili a plánovali ji obnovit.
Ze čtyř společníků ale nakonec zbyli tři, Olga Sommerová svůj podíl prodala.
Dnes se ukazuje, že pokud jde o majetek a rozhodování o něm, není trojka zrovna ideální počet. Společníci se totiž začali dohadovat, jak postupovat a co vůbec s budovou dál.
Došlo to tak daleko, že se na začátku prosince konala veřejná aukce, ve které budovu nabídli za necelé tři miliony korun a dva z nich – Prchal a Růžička – doufali, že ji koupí Správa železnic. Jenže do aukce se nikdo nepřihlásil.
Vyvolávací cena v aukci, která nakonec zůstala bez dražitele, zněla 2,96 milionu korun, tedy dvojnásobek částky, za kterou původně budovu koupili. Jeden z majitelů, Pavel Prchal, ale říká, že to není žádné terno. „Odejdeme bez zisku, jen s tím, co jsme do budovy dali,“ tvrdil ještě před aukcí. A dodal, že počítají, že jediným zájemcem by mohla být Správa železnic.
Ta se ovšem aukce nezúčastnila a svůj nezájem odůvodnila takto: „Správa železnic jednala se současným vlastníkem historické nádražní budovy. Během těchto jednání jsme sdělili podmínky, za kterých by mohla Správa železnic budovu odkoupit. Prodeje budovy formou dražby se Správa železnic účastnit nemůže. Jako státní organizace může nabývat nemovitosti pouze za cenu stanovenou znaleckým posudkem.“
Další překážkou je i fakt, že je nemovitost zatížena zástavním právem, výše zástavy ke konci října 2021 činila 2,1 milionu korun. Jak vysvětlil Martin Kadrman, jedná se o půjčky společníků.
Mluvčí Správy železnic Nela Friebová uvedla, že vzhledem k významu a umístění historické výpravní budovy uprostřed kolejiště železničního koridoru – k budově nelze přijet autem, jen na kole, vlakem či přijít pěšky – Správa železnic celou situaci bedlivě sleduje a bude analyzovat dopady, které by přinesla případná změna vlastníka.
„Vzhledem k současné situaci nemá Správa železnic konkrétní projekt, který by měl být v historické nádražní budově realizován,“ dodává Friebová.
A právě v tom vidí jeden z vlastníků, Martin Kadrman, problém. Podezřívá Správu železnic, že by mohla po několika letech požádat o to, aby budova přestala být památkově chráněna, a srovnat ji se zemí.
„Vzhledem k tomu, jak se Správa železnic zbavuje drážních budov, nemyslím, že by právě pro tuhle našla využití,“ říká Kadrman, který pomýšlí na to, že by budovu od zbylých majitelů vykoupil a vybudoval v ní ubytování pro turisty, jeden dva byty pro trvalé bydlení a obnovil prostor čekárny. Podle něj dohoda se spolumajiteli vázne na ceně podílu, Prchal s Růžičkou prý chtějí příliš.
Pavel Prchal však líčí současnou situaci úplně jinak. Je to podle něj právě Martin Kadrman, který nereaguje na nabídky a v jeho zájmu podle Prchala je, aby zbylí dva společníci odešli z projektu s částkou, která by nepokryla ani vložené úspory.
Nová aukce by podle něj neměla smysl. Rezignovaně dodává, že vidí tři možnosti budoucího vývoje – prodej Správě železnic za odhadní cenu, odkup ze strany společníka Kadrmana za férovou cenu, anebo najdou zdroje a síly on a Ladislav Růžička, což vidí právě teď jako málo reálné. Pavel Prchal zároveň uvádí, že se mu po aukci ozvali dva zájemci, kteří chtěli budovu koupit pod cenou.
Jak je to všechno ve skutečnosti? Čí úmysly jsou pro budovu a její vlastníky skutečně prospěšné? Situace je nepřehledná a jisté je jen jedno: čím déle se budou všichni mezi sebou dohadovat, tím víc bude příběh zdejšího nádraží připomínat spíš než železničářskou pohádku Příběhy tisíce a jedné noci.
Ty ale dopadly dobře, dlouhé vyprávění zachránilo krásné Šahrazád život. Dohady okolo ústeckého nádraží můžou vyústit i v to, že nakonec budova zmizí ze světa. Pokud se nenajde statečný zachránce a nezačne psát jiný příběh.
