I malá radost se počítá. Psycholog Adam Táborský popisuje, co můžeme dělat pro to, abychom se letos cítili líp.
„Že máme jako společnost depresi nebo společnou či společenskou úzkost, z psychologického hlediska říct nelze. Je ale patrné, že společnost je v napětí a že se proměňuje,“ konstatuje Táborský, podle nějž se mění to, jak žijeme a s jakými výzvami se potýkáme.
Jako psycholog působí nejen v Centru krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice, ale má vlastní praxi a založil projekt Terapie mezi stromy, propojující přírodu a duševní zdraví.
Česko se stále vzpamatovává z tragické střelby na Karlově univerzitě. Ani po vánočním volnu se nezdá, že by lidé startovali rok s velkými nadějemi.
To, jak se obecně cítíme, je ovlivněné právě tragickou situací, která otřásla námi všemi v předvánočním čase. Otřásla naším pocitem bezpečí.
Do toho můžeme mít představu Vánoc jako svátků klidu a pohody, ale u každého to tak být nemuselo, protože prostředí, ze kterého pochází, může být v něčem hodnotící, v něčem zraňující, v něčem bolestivé.
V něčem hrajeme divadlo, zároveň sami na sebe vyvíjíme tlak, abychom vše dokonale zvládli.
Řeší lidé víc než dřív ekonomickou nejistotu?
Tahle témata se u klientů objevují vždy. Například obavy, že nemáme zabezpečené nebo jisté naše základní potřeby, což znamená třeba dostatečný příjem. Některé rodiny řeší náhlou ztrátu práce nebo snížení příjmů přechodem na mateřskou, rodičovskou dovolenou.
Únava je znatelná, i protože se na nás stále projevují dopady předchozího období. Z terapeutické praxe ale nemohu zobecňovat, že lidé by nyní řešili ekonomickou nejistotu intenzivněji.
Tím předcházejícím obdobím myslíte pandemii a následnou energetickou krizi, inflaci a válku na Ukrajině?
Nejen to. Na světě není jen jedna válka, ale také třeba klimatická krize, což na nás doléhá z médií. Někoho se ozbrojené konflikty mohou dotýkat i blíž, osobně, mají v daných oblastech rodinu nebo přátele. Na druhou stranu lidé víc hovoří o svém vnitřním prožívání a duševních potížích, což může být jednou z cest, jak se s nepříjemnými událostmi vypořádávat.
Takže kombinace různých vlivů dělá náš život obtížnějším? Nebo ho jako obtížnější vnímáme?
Určitě ano. Vzpomeňte si, jak těsně před svátky husté sněžení uzavřelo dálnici. Lidé tam stáli hodiny a hodiny v kolonách a nemohli se dostat pryč – i to je zátěž, na kterou nejsme zvyklí.
Každý máme určitou hranici, jak zvládáme stres, a když jsme mu vystaveni ve velkém a dlouhodobě, naše mechanismy, jak se s ním vypořádat, přestávají fungovat. Jsme pak méně odolní. Kombinace jednotlivých vlivů však může působit i v ochranném smyslu, kdy dochází k větší soudržnosti, vyburcování k aktivitě, dopřání si zaslouženého prostoru na odpočinek.
Obecná hodnocení nemáte rád. Ale není to prostě tak, že jako společnost jsme v depresi?
Spíše vnímám, že je společnost více v napětí. Kdybychom se podívali na statistická data, tak předloni Národní ústav duševního zdraví srovnával, jak je to s výskytem úzkostí, depresí a rizikem sebevražd tehdy a před pandemií. Výsledky ukazují třicetiprocentní nárůst osobních obtíží včetně těch psychických, třikrát větší výskyt depresí a dvakrát vyšší výskyt úzkostí.
To jsou data. Ale říct to takto všeobecně, že máme depresi nebo společnou či společenskou úzkost, z psychologického hlediska nelze. Je nicméně patrné, že společnost se proměňuje. Mění se, jak žijeme, s jakými výzvami se potýkáme. Témata, která nás trápila dřív, nahradila jiná.
Například?
Například jasně vidíme – ve srovnání s minulostí – nízkou úmrtnost novorozenců nebo výrazně vyšší naději na dožití. Ale zase vnímáme jiné problémy: řeší se klima, energie, stav životního prostředí. Dopady celospolečenské zátěže nemusejí mít jen somatický charakter, ale třeba více psychosomatický nebo zcela psychický.
Moderní léčba pomáhá snižovat výskyt jednotlivých poruch, jako je třeba schizofrenie, ale naopak přibylo úzkostí, panických atak, depresí nebo poruch pozornosti. Na západě je teď velkým tématem, zda jsme jako společnost narcistní a upřednostňujeme potřeby jedinců bez ohledu na souvislosti s klimatickou změnou, stavem přírody, druhými lidmi a podobně.
A jsou lidé, často z nejmladší generace, které toto extrémně trápí.
Co bychom mohli dělat, abychom se cítili líp?
Někdo může být už skutečně blízko krizové situaci a potřeboval by krizovou intervenci, což se dá zjednodušeně popsat jako stabilizace a vymyšlení plánu, jak z krize ven. Celkově bychom mohli věnovat větší pozornost svým emocím a naučit se je vnímat a rozeznávat.
Emoce nám pomáhají vyznat se nejen v sobě, ale i ve světě. Doporučoval bych o sebe pečovat, dbát na základní potřeby jako dostatečný spánek a pohyb, kvalitní stravu. Pomáhá také vnímat aspekt reality a situace, protože někdy může být naše prožívání nepřiměřené.
Řeknu vám konkrétní příklad. Někdo má třeba panický strach, že nebude mít na nájem. Když se ale podívá na bankovní účet, tak vidí, že má půl milionu korun, takže jeho emotivní reakce neodpovídá situaci. Když však skutečně vidí, že má na účtě méně, než kolik na nájem potřebuje, tak pak je strach odpovídající situaci a je to problém, který potřebuje řešit.
Jde tedy o to, pokusit se nad svým prožíváním získat nějaký objektivní nadhled?
Zaměření se na fakta, skutečnosti, nám v takových situacích může pomáhat v uzemnění a zorientování se. V takovém případě si nejprve vybavím situaci, která ve mně emoce vyvolává a třeba mě stresuje. Následně si položím otázku, jakou emoci chci změnit, jakou intenzitu emoce snížit, jaká jsou fakta, jaké jsou mé domněnky a interpretace.
Skutečně mi něco hrozí? Jak je pravděpodobné, že to, z čeho mám obavy, může nastat? Výzkumy zmiňují, že pro zvládání těchto situací je velmi důležitý kontakt s druhými lidmi.
Co když máme strach o děti, které se vracejí do škol, a bojíme se, aby se to nestalo znovu?
V takových situacích je strach přirozená reakce. Je potřeba ho přijmout, pracovat s ním a případně komunikovat svému okolí. Danou situaci můžeme také nahlédnout skrze dovednost, která se jmenuje kontrola faktů. Víme, že došlo ke střelbě na univerzitě v Praze. A bojíme se, cítíme se ohrožení – to je emoce, kterou si můžeme sami definovat.
Krok dva je, že se podíváme na fakta a ta mohou být rozmanitá, ale musejí se vztahovat ke mně a k situaci, v jaké jsem. A pro mě by to bylo třeba: je mi iks ypsilon let, pracuji tady, bydlím tady, a zároveň kolik takových situací se u nás dosud stalo? Jaká opatření pro větší bezpečnost teď společnost dělá? Prostě se ubezpečit v realitě. Tím ale vůbec nesnižuji, že se lidé bojí.
Jak v tomto světle hodnotíte radu, kterou všichni slýcháme, že důležité je myslet pozitivně? Není to málo?
Pozitivní psychologie pracuje se spoustou drobných intervencí, tedy doporučení, co můžeme dělat. Třeba hodně pracuje s vděčností. Nefunguje to ale tak, že si člověk sám sobě nařídí: teď budu pozitivní, i když se kolem děje tolik hrozných věcí.
Třeba si ale každý večer řekneme, za co jsme v životě vděční. Nemusí to stačit, to je pravda. Důležité je být v kontaktu s jinými lidmi. S někým si o tom promluvit a sdílet, co prožíváme.
A co doporučení méně konzumovat zprávy a sociální sítě?
Tady bych byl opatrný, záleží případ od případu. Když někomu, kdo je z Ukrajiny a teď žije v Česku, doporučíte, aby nesledoval zpravodajství ze své rodné země, je to nesmysl. Logicky chce vědět, co se tam děje. Tedy pro někoho je cesta sledovat média minimálně, pro někoho omezit míru nebo nebýt v online prostoru neustále.
Je namístě se vědomě zamyslet, zda nekonzumuji zprávy a sociální sítě příliš, a co se mnou takové vystavení a konzumace dělá, jak se cítím. Psychologie popisuje efekt, který se jmenuje „doomscrolling“: když se stane nějaká nepříznivá situace, lidé žijí v domnění, že po projetí všech zpráv na mobilu se nám uleví. Jenže scrollování neskončí a v nás naopak narůstá úzkost.
Co dalšího pomáhá?
Pocity bezmoci nebo zoufalství může pomoci zvládat, že se staneme aktivními, něco uděláme. Pomůže i návštěva nějakého portálu, shromažďujícího tipy a informace o péči o sebe, třeba Opatruj.se. Pokud jsou vnímané obtíže větší, neváhejme se obrátit na odbornou pomoc.
Pro vás a vaše kolegy a kolegyně to „něco udělat“ znamenalo, že jste během svátků nabízeli bezplatně pomoc, drželi služby na krizových linkách a na sociálních sítích sdíleli základní terapeutické rady?
Přesně tak. Stejně jako lidé, kteří cítí environmentální žal, se můžou zapojit do jakýchkoli ekologických aktivit, tak my jako psychologové jsme využili své schopnosti a dovednosti, abychom byli v bezprecedentní situaci nějak nápomocní lidem, cítícím úzkost nebo strach.
V případě vyrovnávání se s univerzitní tragédií můžeme zajít na pietní místa a zapálit tam svíčku, jít na mši, vrátit se k rituálům. A zdůraznil bych i nezapomínat na sebe, na to, co nám dělá radost. Neříct si, teď jsem smutný, tak nepůjdu běhat nebo do sauny nebo třeba na manikúru. Prostě cíleně si zařadit do života nějakou aktivitu, která nám udělá radost.
