O té ženě je třeba napsat román! Právem se mnoho napsalo o jejím otci i o jejích bratrech, neokázalé hrdinství této ženy bylo ve stínu, nebylo však menší. Zdena Mašínová má celý život zdravotní problémy s nohama, zato páteř má tak rovnou a nepokřivenou, že by měla být všem dávána za vzor.
Obě cesty začaly na stejném místě, ovšem v úplně jinou dobu: spojuje je výchozí bod, jímž je Olomouc, dělí je osmdesát let, které mezi nimi leží. Jisté je, že nebýt první cesty, nebyla by ani druhá.
Zdena Mašínová by se poslední říjnovou sobotu nevydala z Olomouce na Pražský hrad, aby tam z rukou prezidenta převzala státní vyznamenání. První cesta souvisí s tou druhou a též s druhou světovou válkou.
Za okupace vyjíždí z hanácké metropole Emma Nováková, kvapem míří do Poděbrad. Tam žije rodina legionáře Josefa Mašína, který ihned po obsazení vlasti přešel do ilegality a postavil se Němcům coby člen legendární skupiny Tři králové na odpor.
Němci rodinu nepřítele vystěhují z Prahy do Poděbrad, rodina nepřítele rovná se manželka a tři děti – Ctirad, Josef a Zdena řečená Nenda.
Ani Poděbrady nemají být pro rodinu konečnou adresou, kdepak. Blízké jednoho z králů rozhodně nečeká královské zacházení, muži v kožených kabátech nejprve paní Mašínovou a děti často budí v nekřesťanskou hodinu a v rámci domovních prohlídek dělají z bytu spoušť, pak sbalí matku a „přestěhují“ ji do cely na Pankrác.
A děti? I o těch mají královi protivníci jasno. Z chlapců, modrookých blonďáků, budou vzorní árijci, budou posláni do říše na převýchovu. Plán má gestapo také pro Nendu, s ní to bude rychlý proces. Kam chtějí Němci poslat dívenku, na niž se dívají jako na mrzáka, protože kvůli vrozené vadě nohou podstupuje jednu operaci za druhou, takže jich v dětství absolvuje celkem šestnáct?
„Do plynu,“ zodpoví otázku s mrazivou věcností sama Nenda. Jenže z toho, že tuto otázku Nenda – tedy Zdena Mašínová – dnes sama zodpoví, vyplývá jediné: okupantům záměry nevyšly. Jim navzdory oslavila Zdena Mašínová 7. listopadu devadesátiny a je čerstvou nositelkou Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Právě pro tenhle řád si dojela do Prahy z Olomouce osmdesát let poté, co se ze stejného města do Poděbrad vydala Emma Nováková: „To byla má babička a zachránila mi tím život.“
Co přesně se stalo?
Když si pro nás přišlo gestapo – pro bráchy na převýchovu a pro mě do plynu –, postavila se jim statečně nejprve Marie Neubauerová, sudetská Němka, dnes by se řeklo au pair. My byli před válkou lepší rodina a Marie byla najata i proto, aby nás naučila německy. Právě Marie svou perfektní němčinou, což na gestapo platilo, řekla, že je pouhý zaměstnanec a bez přítomnosti rodičů nemůže děti vydat. Byla velmi duchapřítomná, hned si uvědomila, jak by naše vydání skončilo, i Marii tak vlastně vděčím za život. A duchapřítomná byla i dál, protože okamžitě zavolala Emmě do Olomouce a Emma…
Pardon, vy jí neříkáte babička, ale Emma?
To je vám zvláštní – vždycky jen Emma! I náš vztah byl velmi zvláštní, přesto není dne, abych si na Emmu nevzpomněla.
Ke zvláštnímu vztahu se s dovolením ještě dostaneme, teď bychom neměli zamluvit, jak to dopadlo s gestapem.
