Už měsíce se o tomhle filmu mluví s uznáním, v Česku přitom snímek Všichni moji cizinci nešel do kin a nenápadně se objevil až nyní na Disney+. Minout byste ho přitom zaručeně neměli.
Shrnout děj tohoto filmu by bylo rychlejší než vypsat všechna ocenění a nominace, které si vysloužil. Sedm cen Britské filmové akademie (BAFTA) včetně nejlepšího režiséra a scénáře, zařazení mezi nejlepší nezávislé filmy roku, oslnivé průměrné skóre devadesát procent od recenzentů na Metacritic.
Zasloužené. Všichni moji cizinci přitom rozhodně nejsou filmem, který by vzývali jen kritici a cinefilové. Za necelé dvě hodiny dokáže za srdce chytnout snad každého. A zůstat v hlavě ještě aspoň pár dnů.
Všichni moji cizinci (známější pod původním názvem All of Us Strangers) dokazují, že prostý příběh někdy úplně stačí, když řeší silná témata nekompromisním způsobem. Vypráví o scenáristovi Adamovi (Andrew Scott), který žije v londýnském bytu. Osamělý, posmutnělý, odmítající si pustit někoho k tělu.
Adam je gay a jeho rodiče zemřeli při nehodě, když mu bylo dvanáct, obě tyto skutečnosti se staly pro jeho život určující. Bojuje s celoživotním odtržením. Nedaří se mu překonat tvůrčí blok. Jeho život je podivuhodně prázdný, dokud do něj nevpadne jeho soused Harry (Paul Mescal).
I toho si ale Adam zprvu odmítá pustit k tělu a raději uniká do bezpečného přístavu domu, v němž vyrůstal. V něm se jakousi záhadou setkává se svými rodiči, kteří jsou stále ve věku, kdy zahynuli.
Jsou to duchové? Snová vize? Na tom vlastně nezáleží. Na tuhle hru s nadpřirozeným prvkem snadno přistoupíte, protože dává postavám šanci si vyříkat vše, co během krátkého společného soužití nestihli.
Není toho málo. A ne vždy to jde hladce. Ale žádný rozhovor v tomhle filmu není banální. S čím ztrácely postavy čas během doby, kdy se bavit mohly ve skutečnosti, s tím neztrácejí čas nyní, když se Adamovi ukazují jako duchové.
Že to zní až příliš fantaskně? Možná, koneckonců Všichni jsme cizinci nejsou filmem pro masy, neodsýpají nijak závratným tempem, nevezmete si k nim popcorn na příjemný romantický večer ve dvou.
Ale poutavě vyprávějí melancholický příběh se dvěma silnými motivy: o love story dvou homosexuálů, kteří mají problém zapadnout, a dětském traumatu, které vás poznamená na celý život. Funguje přitom ve všech rovinách: jak milostnou linkou, do níž je snadné se vcítit, tak pohnutým rodinným osudem, s nímž má v jisté formě zkušenost kdekdo.
Všichni jsme cizinci vychází z knižní předlohy Strangers od Taičiho Jamady, posun do filmového vyprávění ale zvládl režisér Andrew Laigh perfektně. Vypráví minimalistickou obrazovou formou, která je však domyšlená do nejmenších detailů a perfektně hraje se zvukem i soundtrackem.
A pak je tady druhý Andrew – Scott, který o svém talentu přesvědčuje pokaždé, když se objeví na scéně? Viděli jste Ripleyho? Měli byste, i tam je výborný. Ve Všichni jsme cizinci vás ale zdrtí. Svým smutným pohledem, kterého se nedokáže zbavit, ani když se směje. Naprostým obnažením, když sděluje rodičům své nejniternější pocity šikanovaného dítěte.
„Proč jsi za mnou někdy nepřišel, když jsi mě slyšel v pokoji plakat?“ ptá se svého otce a vy chcete tu samou větu křičet spolu s ním.
Laigh trefil perfektně koneckonců celou sestavu. Paul Mescal má ohromné charisma a tady si pro sebe krade i menší prostor, který dostal. A nezaostávají ani rodiče v podání Jamieho Bella a Claire Foy, kteří přijímají svoje chyby, ač někdy ze starých vzorců úplně utéct nedokážou, ani když dostanou druhou šanci.
Právě o druhé šanci film vypráví. O tom, jak jsme schopni se posunout ze starých chyb a traumat. Vůbec nevadí, že si pomáhá fantasy snovou berličkou. Je vtahující, působivý, tíživý, ale také plný lásky, odpuštění a naděje.
A s přibývajícím časem a každou scénou čím dál intenzivnější. Čím víc se jde v traumatech na dřeň, tím víc vás bude tahle podívaná drásat. Nakonec začne vyprávět o něčem úplně univerzálním: jak důležitý je čas s těmi, na kom vám záleží. Myšlenka sice může být prostá, ale provedení je v tomto případě fenomenální.
Proto je škoda, že česká kina minul, sílou zážitku by do nich patřil. Výhodou streamingového uvedení ale zase je, že si můžete některé scény pouštět pořád dokola. Ta se vzpomínkami na Vánoce, při nichž se hrají a zpívají Pet Shop Boys, nejspíš mezi ně bude patřit.
Film vám možná připomene nedávný festivalový hit Aftersun, s kterým ho spojuje nejen herec Paul Mescal, ale také pomalejší tempo a melancholická nálada. Oproti němu jsou Všichni moji cizinci někdy až příliš doslovní. Ale ne bezvýhradně. I tady část vyznění zůstává na divákově interpretaci,
Režisér Laigh se nechal slyšet, že mu to nevadí. Že za něj není důležité mít na vše jasnou odpověď, ale předat emocionální poselství. Podobně silné, jako je tady, jen tak nenajdete.
