Svou první píseň zkomponovala v pěti letech. Dnes její skladby hrají orchestry nejen v České republice a na Slovensku, ale také v Tallinnu, Valencii, Linköpingu nebo Alicante.
V rozhovoru pro Forbes mluví dvacetiletá skladatelka Haimoni Balgavá o tom, proč už nemá smysl napodobovat staré klasiky a jak se vlastně hudbou uživit.
Když se mluví o vážné hudbě, řada lidí si vybaví Mozarta nebo Beethovena. Jak vypadá vaše profese v jedenadvacátém století?
Hodně se změnilo, ale gros práce zůstalo. Jsou to stále stejné noty, které musí skladatel „poskládat na papíře“. Stále také potřebuje inspiraci.
Jsou však mnohem širší možnosti sebeprezentace, a díky internetu se k nim člověk dostane snadněji. Ráda bych si vyzkoušela, jaké to bylo živit se hudbou před dvěma, třemi sty lety, i když jako žena bych tehdy neměla šanci.
Máte jako skladatelka cílovou skupinu? Přemýšlíte při komponování, kdo bude vaši hudbu poslouchat?
To je těžká otázka. Snažím se publiku nepřizpůsobovat příliš, ale zároveň mi jde o to, aby i člověk, který například vůbec nezná dějiny hudby, měl z mé hudby zážitek.
Každé umění je hlavně o emocích. Přála bych si, aby každý člověk dokázal mé skladby procítit. Aby měly vývoj a pointu. Pokud hudba posluchače emocionálně nenaplní, odejde z koncertu prázdný. A je jedno, jestli je to populární, klasická nebo moderní hudba nebo jaký hudební styl či konkrétní zvuky skladatel využívá.
Když komponuji, nedívám se na své skladby jako na produkty. Ale když se je snažím prodat, stává se ze mě startup. Zároveň často skládám i na zakázku. Například mi šikovný kytarista řekne, že se chystá na evropské turné a chtěl by, abych pro něj napsala skladbu, se kterou by mohl vystupovat celý rok.
Pak je ta skladba pravděpodobně také spíše produktem…
Ano. Když skládám na zakázku, vím zhruba, jak dlouho bude skladba trvat, a konzultuji s interpretem proces její tvorby. Ale pořád to musí být mé umělecké dílo.
Klasická hudba není a nemá být komerční, nemá být pro masy. Jejími největšími limity jsou délka a schopnosti toho, kdo ji bude hrát.
Foto archiv Haimoni Balgavé
Dnešní světoznámí skladatelé se často dočkali uznání až po smrti, žili skromně. Jak se dá skladatelstvím uživit?
Tohle téma je v hudebním světě velké tabu. Na Slovensku na umění chybí peníze a klasická hudba je hodně závislá na podpoře z fondů. Mohu požádat o grant na novou skladbu, a protože už jsem si vybudovala jméno a mám koncerty, je větší pravděpodobnost, že ho dostanu. Jako umělci jsme vděční, že existuje alespoň tato forma podpory.
Co se týče autorských honorářů, tam je to složitější. Málokdo řekne klavíristovi, aby přišel hrát zadarmo, ale už není samozřejmostí, že skladatel dostane zaplaceno, když zahrají právě jeho skladbu.
Skladatel má automaticky nárok na honorář pouze při premiéře skladby. Ano, dostane příspěvek od SOZA (Slovenský ochranný svaz autorský, pozn. red.), ale to jsou většinou jen drobné. Měsíční příjem z toho neposkládají ani nejúspěšnější skladatelé.
Finanční odměnu dostáváte také za umístění v soutěži. Někdy je to tisíc eur, jindy pět set. Ve Švýcarsku je jedna soutěž, kde je první cena padesát tisíc eur, ale tu člověk vyhraje jednou za život, pokud vůbec.
A co se týče skladeb na objednávku?
K tomu vede dlouhá cesta, založená také na sebeprezentaci a navazování kontaktů. Už jsem se dostala do fáze, kdy mám zakázky nejen na klasickou hudbu, ale například i na hudbu pro mobilní aplikace. Na větší skladbě mohu pracovat i několik měsíců. Zadavatelé však často nepočítají s velkými náklady na hudbu.
A pak je tu spousta skladeb, které jsem složila pro konkrétní umělce bez nároku na honorář – zejména v počátcích je takové skládání zcela samozřejmé. Takže se nedá říct, že by člověk v tomto odvětví zbohatl, pokud se nestane například vyhledávaným skladatelem filmové hudby pro Hollywood.
Haimoni Balgavá | Foto Martin Barbier
Na Slovensku je téměř nemožné uživit se čistě skládáním vážné hudby. A není to snadné, ani když se to člověku podaří v zahraničí. Mám i jiné zdroje příjmů: vyučuji hru na klavír, hraji na společenských akcích, provádím své skladby…
Svou první jste složila v pěti letech. Jaká byla vaše cesta k mezinárodnímu úspěchu?
Pocházím z umělecké rodiny. Můj otec je keramik, matka kytaristka. Celé dětství jsem je viděla tvořit, pracovat doma. Nikdy jsem například nechodila do mateřské školy. A protože jsme vždycky měli klavír, jakmile jsem na něj dosáhla, zkoušela jsem hrát.
Rodiče si pamatují, jak poslouchali za dveřmi a říkali si, že to není hudba, kterou znají. Že jsem ji nenapodobovala, že jsem ji sama vytvářela. V sedmi letech jsem pak začala chodit do základní umělecké školy. Čím lépe mi šlo hrát na klavír, tím lépe jsem komponovala.
Své výtvory jsem se však naučila přenášet na papír až kolem čtrnácti let. Na bratislavské konzervatoři jsem následně studovala skladbu a klavír. Tam moje kariéra skutečně začala. Naučila jsem se komponovat pro celý orchestr.
Největší problém skladatelů je se uživit, za skladbu se běžně platí jen při premiéře | Foto archiv Haimoni Balgavé
Dnes stále ještě studujete na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU). Kam se během těchto let posunula vaše kariéra?
Na JAMU se hodně zaměřují na soudobou hudbu, která je naprosto disharmonická. Skladatelé v padesátých letech minulého století hudbu úplně rozebrali. Interpreti buší prsty do dřeva, hrají přímo na struny klavíru, některé skladby běžné publikum nevydrží poslouchat.
Moderní skladatel by se měl snažit vytvořit svůj vlastní styl | Foto archiv Haimoni Balgavé
Moje hudba byla do té doby čistě harmonická a tonální. A na přijímacích zkouškách mi řekli: „Haimoni, zapomeňte na všechno, co jste dosud složila. Zavřete to do šuplíku. Začneme od začátku.“
Přijala jste to?
Řekla jsem si, že se tomu sice můžu vyhnout, ale takhle se dnes hudba skládá, a pokud se chci hudbou živit, musím ji plně ovládat. Nemůžu předstírat, že se skladatelé za posledních osmdesát let neposunuli dál.
Veřejnost je, pokud jde o klasickou hudbu, stále velmi konzervativní, ale dnes už nemůžeme skládat stejně jako před osmdesáti lety, ani nemůžeme komponovat lépe než Čajkovskij nebo Mozart. Tak proč bychom je měli kopírovat? Od každého si musíme něco vzít a najít si svůj vlastní styl.
Co vás ve vaší tvorbě inspiruje?
Mou největší inspirací je příroda. Ale taková, za kterou musím cestovat. Proto ráda cestuju do exotických zemí, do džungle. S přítelem jsme rok žili v Mexiku.
V džungli člověk najde nejrůznější divoké zvuky. Natočila jsem tři velké série s názvem Zvuky džungle. První je pouze pro flétnu, druhá pro flétnu a orchestr a třetí pro flétnu a klavír. Byly mnohokrát zahrány na Slovensku i v zahraničí a myslím, že se lidem líbí.
Na příští rok má naplánovaných hned šest koncertů, jistota budoucího úspěchu to ale není | Foto archiv Haimoni Balgavé
I v nich se hraje přímo na struny klavíru, zní údery rukou do nástrojů a různé nehudební zvuky, ale díky asociaci s džunglí dávají posluchačům při poslechu smysl. Nakonec kombinace nových technik se starými dává skladateli mnohem více možností, jak dosáhnout požadovaného výsledku.
Ještě vám není třicet a vaše skladby už hrají interpreti po celém světě. Díky čemu jste se podle vás prosadila?
Tvorba každého skladatele nesoutěží jen se současnými kolegy, ale především s těmi z minulých století. Talent vůbec nezaručuje, že uspějete. Myslím, že za mým úspěchem stojí především tvrdá práce, odvaha a vytrvalost.
Nevzdávala jsem se a připomínala se důležitým lidem, dokud jsem nedostala svou šanci. Stejně jako každé podnikání je to o vztazích a kontaktech. V tom hudebníkům hodně pomáhají soutěže.
V souvislosti s tím považuji za velmi důležitý marketing. Ale abyste mohli prodávat, musíte věřit ve svůj produkt a sami v sebe. Zároveň si vyžádejte zpětnou vazbu od zkušenějších lidí a vždy hledejte způsoby, jak se zlepšit. To se netýká jen hudby.
Úspěch je velmi pomíjivý. To, že mám teď naplánovaných šest koncertů po celém světě, vůbec neznamená, že je budu mít i za rok. Musím na tom pracovat hned. Zároveň bych se měla dál prosazovat a za rok mít mnohem víc koncertů. Úspěch s sebou přináší velký tlak.
Čeho byste tedy chtěla v příštích letech dosáhnout?
Dokončit příští rok školu (smích). Teď mám od studia pauzu. Říká se, že když člověk školu jednou opustí, je velmi těžké ji dokončit, ale v kariéře mi hodně pomohlo, když jsem přerušila studium a odstěhovala se do Mexika.
Ale přesto bych školu ráda dokončila. Možná díky tomu přerušení už se na ni nedívám, že tam jsem, protože „musím“. Dělám svou práci a profesoři a profesorky mi ukazují, jak by se to dalo dělat ještě lépe.
Jinak se na celou svou dosavadní kariéru dívám velmi kriticky. Vidím obrovské množství příležitostí ke zlepšení. Proto je jakýmsi mým snem najít také uspokojení z toho, co jsem již udělala.
