Už několik let se věnuje umělecké ilustraci. Letos získala cenu Czech Grand Design, před několika týdny navíc za knihu Já, chobotnice obdržela čestné uznání na prestižním veletrhu dětské knihy v Boloni. Ceny ale nejsou pro Magdalenu Rutovou zdaleka to hlavní.

I proto se nebojí tematizovat, že mnoho českých ilustrátorů, kteří stejně jako ona sbírají nejen tuzemská ocenění, může i přes lesk trofejí bojovat s tím, že na konci měsíce tak tak lepí peníze potřebné na nájem. 

To je ostatně realita nejen ilustrátorské profese, často se podobné příběhy dají vyslechnout i od módních návrhářů, designérů a dalších kreativců. Jenže ne každý chce na podmínky upozorňovat. Pětatřicetiletá Magdalena Rutová, absolventka ilustrace na UMPRUM a matka dvou dcer, s tím však nemá problém.  

Při přebírání ceny Czech Grand Design pro nejlepšího ilustrátora roku pronesla: „Pokud by v instituci Czech Grand Design někdy úplně náhodou proběhla interní diskuse o tom, čím oceňovat skvělé tvůrce tak, aby z toho měli opravdu radost, v případě ilustrátorů bych hlasovala pro revoluční odměnu formou peněz.“

„Nemám problém říkat tyhle věci veřejně. Nemám ani přehnanou úctu vůči lidem, kteří pracují na mnohem důležitějších pozicích než já. Kde jinde než při příležitosti slavnostního předávání cen by měla kritika zaznít?“ komentuje držitelka ceny Zlatá stuha za rok 2023.

Je to paradox, že slova o podmínkách ilustrátorů přicházejí právě od tvůrkyně, která v posledních dnech obohatila svou poličku cen o čestné uznání z festivalu dětských knih Bologna Children’s Book Fair. Já, chobotnice tam uspěla v kategorii Fiction.

„Knih bylo přihlášených přes tři tisíce, cenu v různých kategoriích dostalo asi třicet z nich,“ říká.

Na kontě má celkem sedmnáct publikací (spolupracuje s vydavatelstvím Baobab, Host nebo Take Take Take), ale i spolupráci s firmou Ambiente či Johannes Cyder. Pro druhou zmíněnou značku vytvářela Magdalena Rutová společně s grafikem Hynkem Štětkou vizuál. 

Při zmíněném předávání cen jste narazila na to, že ilustrátoři mnohdy mají na konci měsíce co dělat, aby vyšli s penězi. Jaká je v tomto kontextu realita ilustrátorů v Česku?

Neexistuje jedna obecná realita ilustrátorstva, i u mě je to každý měsíc jiné. Můžu ale říct, že všichni, kdo jsou na volné noze a věnují se umělecké činnosti, nemají zatím žádnou jistotu například ve formě statusu umělce.

Může se tak klidně stát, že vám onemocní na měsíc dítě a vy nemůžete pracovat, máte tudíž nulový příjem, přesto musíte platit účty. Celé to stojí na tom, být neustále k dispozici. 

Je podle vás situace ilustrátorů jiná, nebo se týká celého kreativního průmyslu?

Určitě se týká celého kreativního průmyslu, a nakonec nejen kreativního a nejen průmyslu. Podhodnocení jsou učitelé, pečovatelé, celý neziskový sektor. Na to, jak jsme drahá země, jsou tu honoráře obecně nízké.

Dobře je to vidět na každoročním zveřejnění ideální výše takzvané důstojné mzdy (v Praze zhruba 47 tisíc korun měsíčně), na kterou ale dosahuje jen asi třetina pracujících lidí. 

Co odpovědět na protiargument, že ti, kteří na konci měsíce bojují s penězi, zkrátka nejsou dostatečně snaživí nebo podnikaví?

Ano, právě z tohohle důvodu má mnoho takzvaných úspěšných lidí v uměleckých oborech ještě jednu „normální práci“. A také je to hodně o prioritách – já osobně to mám nastavené tak, že raději vydělám míň peněz, než abych spolupracovala na projektech, jejichž obsah mi připadá prázdný.

Z určitého hlediska je to „můj problém“. Každopádně pochybuji, že za vektorové výkony v korporátu bych každoročně dostávala různá prestižní ocenění.

Co s tím?

Jak už jsem říkala, určitě by pomohla některá systémová opatření, třeba pečlivě promyšlený status umělce. Nechci se pasovat do role mluvčího všech ilustrátorů a ilustrátorek, každý má jinou startovní pozici, jiné cíle a priority, představy o životě.

Jedna konkrétní věc z mé osobní zkušenosti: celkem pět let jsme se s mým mužem střídali ve dnech na rodičovské – já dva pracovní dny, můj muž tři.

Šlo to jen proto, že jsou naše profese relativně časově flexibilní, a také proto, že hodně pracujeme po nocích. Tak tak se nám povedlo dostat děti do státních institucí v třech a půl letech.

Kdyby můj muž například pracoval na plný úvazek jako lékař a já musela být s dětmi tři a tři roky na klasické mateřské „dovolené“, žádná z oceňovaných knih by nevznikla. 

Ilustrace z knihy Já, chobotnice

Jak na vaši řeč při předávání CGD reagovalo okolí? 

Největší reakce přišly během večera samotného. Oslovilo mě asi patnáct lidí a řekli mi, že je dobře, že jsem téma otevřela, protože oni sami řeší to stejné. A byli to lidé, o kterých jsem si do té doby i kvůli Instagramu myslela, že jsou dávno za vodou. Byla jsem překvapená. Říkala jsem si, že je možná na čase oprostit se od nezdravé přetvářky. 

Přineslo vám ocenění Czech Grand Design nějaké nové zakázky? 

Myslím, že na to, aby se to stalo, by muselo cenu sledovat více lidí. Reálný dopad má stejně jen vaše dlouhodobá práce, ne ocenění.

Pokud se tedy nebavíme o ceně Astrid Lindgrenové, kde ilustrátor dostane za svou celoživotní práci tolik peněz, že až do důchodu nemusí téměř pracovat (výherce ceny, kterou v roce 2002 založila švédská vláda, získává peněžní ocenění v hodnotě v přepočtu deset milionů korun, pozn. red.).

Na popud toho, že s českými cenami běžně finanční ocenění nepřichází, jste založila svou vlastní – zprvu možná trochu satirickou – cenu. Jak projekt Cena akademie ilustrace Madly a Jindry vznikl?

Cenu jsme založili společně s ilustrátorem Jindřichem Janíčkem (dvojnásobný držitel ceny Czech Grand Design a spoluzakladatel vydavatelství Take Take Take, pozn. red.) v říjnu 2023. Poslední roky jsme se totiž potkávali na nejrůznějších soutěžích a začalo nám připadat zvláštní, že se nám doma na poličkách hromadí trofeje, předměty. 

Tak jsme si řekli, že uděláme vlastní cenu, kde dotyčný ilustrátor dostane peněžní odměnu, konkrétně legračních tisíc korun. Napsali jsme k tomu napůl vážné a napůl ironické prohlášení a začali se nám ozývat další lidé s tím, že by na ocenění také rádi přispěli.

Ve výsledku pak vítězná ilustrátorka pro rok 2023 dostala slušnou částku, asi dvanáct tisíc. Jen bych ráda řekla, že cena je vlastně napůl ilegální, nevím, co bychom měli splňovat, abychom jako akademie ceny vlastně mohli udílet. Baví nás samozřejmě i to, jak je snadné prohlásit sám sebe za člena nějaké oborové akademie.

Kromě finančního ohodnocení jsme cenou chtěli také poukázat na nová jména ve světě ilustrace. Některá jména se ve veřejném prostoru pořád opakují, někteří se naopak do širšího povědomí nikdy nedostanou, třeba jen proto, že nemají Instagram. 

Budete v ocenění pokračovat, nebo to byla jednorázová akce?

Druhý ročník rozhodně proběhne. Už máme poznamenaných i několik nominací.

Jak byste popsala svůj ilustrátorský styl? 

Řekla bych, že je veselý. Není melancholický ani temný. A není neměnný. V začátcích jsem možná svou nezkušenost maskovala stylem, ale mám pocit, že s každým dalším rokem a novými zakázkami si dovoluji ze „svého stylu“ trochu uniknout.

Rozpoznatelnost upřímně příliš neřeším. Ale jsou i skvělí ilustrátoři, kteří celý život pracují stejným stylem. Například německý ilustrátor Henning Wagenbreth, u jehož děl okamžitě víte, že je dělal on. 

Měla jste někdy problém s tím, že se opakujete? 

To bych neřekla, jen se občas stane, že nápad, který zprvu vypadal geniálně, tak skvěle třeba za rok nepůsobí. Ale stává se to i naopak. Nejednou se přihodilo, že jsem vytáhla několik let starou věc, kterou jsem tehdy považovala za otřesnou, a najednou mi dává smysl.

Už dlouhou dobu úzce spolupracujete s Baobabem. Za knihu Já, chobotnice, která v tomto nakladatelství vyšla, jste získala vzpomínané ocenění Czech Grand Design. Jak se buduje vztah mezi nakladatelstvím a ilustrátorem?

U nás to začalo tak, že jsem na UMPRUM studovala u Juraje Horvátha, spolumajitele rodinného nakladatelství Baobab. Vydala jsem u nich svou bakalářku a pak se to vyvinulo do vztahu, že kdykoli mám něco nového, nějaký nápad, jdu nejprve za nimi. Jde o dlouhodobou přátelskou spolupráci, zároveň to ale není tak, že bych nespolupracovala i s jinými nakladatelstvími.

Funguje to tak, že jakmile máte námět na novou knížku, odprezentujete nakladatelství svou vizi a postavíte je před otázku chcete, nechcete?

Bývá to trochu více organické. Často se s Terezou a Jurajem Horváthovými vídáme a během debat vznikají nejrůznější nápady. Tak se například z původně zamýšlené dětské encyklopedie stala vzpomínaná kniha Já, chobotnice.

Mnohdy ale oni přijdou za mnou s tím, že hledají ilustrátora pro již hotový rukopis. Tak jsem se dostala ke knize Marka Tomana, teď takto pracuji na knize Alžběty Dvořákové.

Vedle vizuálního jazyka vytváříte pro autorské knihy také texty. Je vám tato forma vyjádření stejně blízká jako kresba nebo ilustrace?

S psaním jsem nikdy neměla problém, většinou se s ním příliš netrápím. Kombinaci slova a ilustrace naopak vnímám jako svou silnou stránku. Celé je to o vyprávění příběhu a propojování obrazové i psané složky. V tom jsem mimochodem velký šprt. Jakmile se něco objeví v textu, potřebuji, aby se to odrazilo i v ilustraci.

Ve zmiňované knize Já, chobotnice jsem na poslední chvíli předělávala jednu detailní ilustraci, na které měla jedna postava jinou barvu kraťasů než v textu. Všechno tohle ale záleží na typu knihy, například u těch dětských je důležité, aby dítě v ilustraci našlo to, o čem se píše. 

Musí si dospělý člověk v sobě záměrně pěstovat duši dítěte, aby byl schopen tvořit dětské knihy? 

Neřekla bych, jen si člověk musí hlídat, aby ho nepřeválcovaly každodenní problémy. Mám štěstí, protože mám v rodině hezké osobní  vztahy a skvělé děti, se kterými trávím spoustu smysluplného času. K práci si sedám ráda a s čistou hlavou.

Abych ale odpověděla: Nemyslím si, že se na dětský svět musím nějak zvlášť napojovat, i když se to z mých knížek nemusí zdát, jsem velmi racionální člověk. To ale nemění nic na tom, že se s dětmi ráda bavím a pozoruji, jak přemýšlejí. 

Dostala jste někdy na základě toho nápad na nějakou knihu? 

Možná na tu aktuálně rozpracovanou. Je o psovi, který touží po tom ochutnat zmrzlinu. Ke knize mě dovedla zkušenost s mladší dcerou. Když jí byly dva roky, byla neustále se vším nespokojená.

Měla v hlavě promakané scénáře, jak se mají věci dít, ale nedokázala je verbalizovat. Bylo to náročné období pro nás všechny, ale v něčem nás to nakonec sblížilo. Tenhle pocit známe přece i my, dospělí. Akorát než nám bouchnou saze, trvá to někdy déle než třicet vteřin.  

Dělí se u nás ilustrátorská tvorba na tu komerční a uměleckou? 

V mnoha ohledech ano, mám pocit, že se u nás nedaří tyhle světy dobře propojovat. Ze stran firem by poptávka i byla, ale většinou se s ilustrátorem nepotkávají vkusem nebo mírou volnosti. 

S ryze komerčními subjekty máte nějaké zkušenosti?

Když jsem ještě byla na škole, spolupracovala jsem s jedním německým a v Praze usazeným grafikem, který mi vždy přihrával zakázky, kde se objevily ilustrace. Dělala jsem pro velké korporáty a po roce jsem dospěla k závěru, že kdyby se moje kariéra měla ubírat tímto směrem, radši půjdu dělat cokoli jiného.

Zakázky totiž byly dost konkrétní a neexistoval moc prostor pro autorské nápady nebo rukopis. Tyto typy projektů může podle mého klidně převzít robot, umělá inteligence. 

Pokračujete ještě s projektem Kniha roku, kdy jste si s ilustrátorkou a vaší bývalou pedagožkou z UMPRUM Michaelou Kukovičovou vyměňovaly každý den jednu ilustraci?

Ano, a to tak, že kniha tento podzim konečně vyjde. Projekt trval od dubna 2022 do dubna 2023 a spočíval v tom, že jsme s Míšou měly každý den za úkol poslat si reportážní ilustraci našeho dne.

Všechno to odstartovala jedna moje kresba, v níž jsem vyobrazila naši rodinu dost ztrapňujícím způsobem a Míša mi na to odvětila, že by takový obsah ráda konzumovala každý den. Po celý rok jsem se pak každý večer těšila, co pikantního mi Míša pošle ze svého života a čím ji budu moct na oplátku potěšit já.

Vzniká z toho kniha, která možná čtenáře uklidní v tom, že katastrofické dny zažíváme všichni. Je to vlastně podobné jako na Czech Grand Design: Když ze sebe uděláte trochu blbce a řeknete, co se ve vašem životě opravdu děje, ostatním se uleví. Protože všichni ve výsledku prožíváme stejné věci. 

Jak se třeba zaznamenává, že ten den člověk neudělal vůbec nic? 

To je samozřejmě těžké, ale celý projekt měl na mě spíše opačný efekt, a to ten, že jsem měla trochu více otevřené oči a všímala si toho, co bych večer mohla nakreslit. Ideální na to byly nejrůznější bizarní rodinné situace. 

Na začátku rozhovoru jste zmínila, že ceny pro vás nejsou nijak důležité. Co naopak ve vašem profesním životě za podstatné považujete?

Stačí mi pocit každodenní spokojenosti s tím, jak věci jsou. Jsme spolu doma rádi. Na svou práci se každý den těším. I když jsou dny, kdy mi to jde hůř, pořád mám pocit, že mám velké privilegium.

Narodila jsem se do fajn rodiny, měla jsem hezké dětství, mohla jsem studovat uměleckou školu… Díky tomu můžu dělat práci, která mi dává smysl. A pokud dává smysl i někomu dalšímu, o to je to lepší.