Jeden z nejzajímavějších seriálů tohoto roku nedávno přistál ve svých kompletních sedmi dílech na české Disney+.
Vražda na konci světa je detektivka smíchaná s prvky sci-fi a dystopické katastrofy. Umně kombinuje zavedená klišé s novými nápady. A hlavně s plastickými hlavními postavami a jejich vztahy, na nichž nám skrze jejich nedořečenou hloubku záleží.
Úvodní scéna nového seriálu ukazuje titulní hrdinku, hackerku a autorku Darby Hart v podání neokoukané, ale poutavé Emmy Corrin, jak se prochází nočním městem se sluchátky na uších – tak rychle a bez rozhlížení, jako by potřebovala vytěsnit okolní svět.
Pak najednou vejde do knihkupectví, kde má autorské čtení ze svého debutového true crime románu. A přestože její počáteční nejistota některé posluchače odradí, když kamera nápadně ukazuje, jak odchází ve velkém, její napínavé vyprávění postupně přiláká víc a víc knihomolů, kteří si předtím jen tak prohlíželi sortiment.
Není to žádné velké překvapení, protože Darby znenadání přijde s příběhem o nabourávání kybernetických sítí, o velké mladé lásce, ale i o stíhání sériového vraha.
Jako dcera koronera měla od dětství velmi blízko k mrtvolám. Když jí v pubertě dojde, kolik amerických žen umírá (nejspíš) násilnou smrtí, aniž by to někdo na policii pořádně vyšetřoval, rozhodne se jít po zločincích na vlastní pěst. S tím jí pomáhá její parťák, Bill Farrah (Harris Dickinson), kterého potkala na online fóru připomínajícím Reddit.
Science fiction se tu tak dle mnohých fanoušků projevuje humorně poprvé, když si po chvíli psaní zavolají přes webkameru. A před ní se zjeví ne nerudný postarší podivín, ale atraktivní pokérovaný kluk, který s Darby empaticky promlouvá o tom, jak by těm mnoha mrtvým ženám mohli pomoct.
Jak najít pachatele v systému, který na oběti z okrajových oblastí dlouhodobě kašle?
Chvíli po originálně provedené expozici dvou hrdinů, z nichž Bill je ukázán pouze ve vzpomínkách, mladá spisovatelka své čtení končí a vybízí posluchače k nákupu knihy, kde se mohou dozvědět víc, pokud je to zajímá. A tím nepřímo vybízí také nás, diváky, abychom se dívali dál. Jinak tomu všemu na kloub přece nepřijdeme.
Paralela s populárními true crime knížkami je od začátku dobrý tah. Z žánru si tvůrci trochu utahují, když nás pak do něj na dlouhý čas nevrátí. Ale tohle nastíněné, mladistvé pátrání dvou outsiderů, kterým nikdo nevěří, je nakonec silnou emoční linkou. Ta se prolíná po celých sedm dílů hlavním dějem.
Tvoří jej zápletka jako z Hercula Poirota. Záhy totiž Darby pozve bohatý technologický magnát Andy Ronson (v podání na plátnech dlouho neviděného, ale vždy charismatického Clivea Owena) skrz enigmatický hologram na své zimní sídlo na Islandu.
Není jasné proč, ale krom toho, že je nově spisovatelkou, nejspíš i kvůli jejím hackerským schopnostem.
Ona pozvání po chvíli váhání (skrz svou zvnitřnělou sociální fobii, stydlivost, dlouhodobou dobrovolnou izolaci, a tím pádem i ne úplně dobré konverzační schopnosti) přijímá a dostane se tak v soukromém tryskáči k dalším hostům v tomto luxusním hotelu, kde je hlavním cílem vyměňovat si zajímavé nápady a myšlenky. Takový think-tank pro elitu.
Jde hlavně o to, uvažovat o budoucnosti světa čelícího klimatické a technologické katastrofě. Mezi hosty je světoznámá astronautka, konceptuální umělec, politická aktivistka bojující za práva na Blízkém východě, progresivní režisér nezávislých filmů, klimatolog či dva od začátku trochu zjevní antagonisti – pochybný, neurčitý podnikatel a developerka chytrých měst v Číně.
Po příjezdu do nádherného sídla je chvíli klid dávající prostor k několika debatám o současných problémech, ke kterým se vyjadřují největší hlavy dneška z mnoha různých oborů.
Ale kdo doufá v konverzační drama, jehož cílem nebude nic míň než vyřešit, jak zachránit planetu, brzy se zklame. Protože jak název Vražda na samém konci světa napovídá – tady půjde zejména o klasickou kriminálku jako vypadlou z knih Agathy Christie.
Brzy dojde k mordu, který se většina osazenstva pro dobro tak pečlivě naplánovaného setkání rozhodne ignorovat. I proto, že je pořadatelem předkládaný jako „pouhé“ předávkování drogami. Přece jen je třeba řešit důležitější věci než jen smrt jednoho člověka, když je v sázce konec celého lidstva.
Ale ne tak naše hrdinka Darby – tak dobře připravená ze svého dospívání s otcem, kdy konstantně studovali mrtvoly a známky po zápasu či aspoň jasném ublížení druhou osobou, jež by se pak dala ze zločinu usvědčit. Ta od začátku tuší, že tu něco nehraje. A my diváci s ní její palčivou cestu za odhalením sledujeme.
Je to do jisté míry schematické nastavení příběhu, ne nepodobné mnoha starším i novým detektivkám. Například Na nože bývá často v souvislosti se seriálem zmiňováno. Ale fakt, že dílo vychází z nějakého obvyklého narativu, v tomhle případě z murder mystery, tedy vyšetřování vraždy a kdo to ze skupinky podezřelých udělal, by dnes nemělo být žádným měřítkem.
Opravdu unikátní film či seriál, který by z ničeho nevycházel, přece jen už neexistuje.
Podstatné je, že Vražda na samém konci světa je originální v mnoha jiných aspektech. Ty sice pouze krouží kolem titulní zápletky, ale nakonec ji zcela převyšují. Zejména důrazem na emoční svět hlavních postav. Předně naší detektivky, Darby, která je takovou pozitivní verzí Lisbeth Salander z kultovních Mužů, kteří nenávidí ženy.
Pokérovaná hackerka s obarvenými vlasy, neschopná pořádně komunikovat s dalšími lidmi. Alespoň ze začátku. V jejím případě ale není úplně nepřístupná okolí – spíš je nervózní a nedůvěřivá. Zároveň ale ochotná dát ostatním šanci, když ji přesvědčí, že to myslí dobře.
Její uzavřenost není po dobu sedmi dílů nesympatická, ale naopak ji skrz flashbacky chápeme a přejeme jí lepší život.
V tom dobře zpodobňuje jiné detektivy z klasik žánru jako Hercula Poirota nebo Philipa Marlowa. Specifické excentriky, kteří jsou ale pro svou zvláštnost milovatelní, protože je často žene laskavost a touha po spravedlnosti, i když po cestě chybují.
Umím si představit více sérií s Darby a díval bych se na ně i kvůli ní, nejen kvůli výbornému scénáři první řady.
Sama v sobě si řeší dlouho potlačovanou lásku k Billovi, s nímž vyšetřovala na začátku. Jejich vztah je vlastně tou nejsilnější záhadou krom mrtvol kolem, protože dobře ukazuje mladickou zamilovanost.
V celé její komplexnosti, kdy jsou city sice nejintenzivnější, ale schopnost opravdu tam být pro druhého, když si každý řeší své problémy, je skoro nemožná navzdory všem snahám. A to ani nezmiňujeme, že takoví milenci mají celý svůj život před sebou, a tak je pro ně jen těžko představitelné je strávit pouze s jedním člověkem.
Výsledku pomáhají taky vynikající herecké výkony v rámci žánru detektivky propracovaných postav a špičková kamera profesionálky Charlotte Christensen, která prochází jednou z nejkrásnějších lokací posledního roku – skvostem moderní minimalistické architektury, kde se vše odehrává, tak sebevědomě, jako by mělo jít o oscarový film.
Zasněžené scenérie Islandu a pozdější epické záběry z kruté divočiny plné ledu a sněhu jsou stejně tak působivé. Se stupňujícím napětím se i rozevírá vizuální hloubka a šíře příběhu a přes určitá klišé nejde než žasnout, co dnešní (obzvlášť takhle opomíjená) televizní tvorba dokáže.
Hudební doprovod, který tvoří z velké části iPod hrdinky, je dalším plusem – s takovými variabilními interprety, jako je Annie Lenox (ta tu dokonce tvoří významový motiv), Frank Ocean, kapely Warpaint, The Doors nebo Portishead.
A nějaký čas potlačovaná sci-fi linka nakonec ukáže taky několik zásadních obrazů, včetně vizuálně pompézních robotů, kteří po desítkách tvoří jeden fungující organismus. Jsou ideálem dobře fungující společnosti, ale ve své pragmatické chladnosti taky děsivou předzvěstí dne, kdy důležitým zůstane jen výsledek a profit.
Vražda na samém konci světa není dokonalým dílem a opravdové znalce detektivního žánru asi moc nepřekvapí, ale má mnoho skrytých karet v rukávu, které se zjeví, když to divák nejmíň čeká a myslí si, že má vše prokouknuto.
S tím vším, co seriál nabízí, pracuje nanejvýš kvalitně. A občasné snahy o větší hloubku taky nevyznívají marně, zejména když jde o vztahy a zármutek, který je tu stěžejním motivem.
Pokud se má Agatha Christie a její kultovní spisovatelské postupy překlenout do digitální doby s hackováním, katastrofickým environmentálním vyzněním a všudypřítomnými obrazovky, je tohle mnohem zajímavější a chytřejší modernizace než nedávné Poirotovky od Branagha.
