Dvě mouchy jednou ranou. Česká vědkyně Zuzana Šedivá přichází se způsobem, jak planetu alespoň částečně zbavit závislosti na plastech a současně využít nechtěný odpad.
Cesta k jejímu objevu začala před více než deseti lety. Už v roce 2009 se mladá vědkyně v rámci výměnného pobytu Erasmus dostala na prestižní curyšský technologický institut ETH. Se školou, na které působil mimo jiné i Albert Einstein, pak ale spojila i zbytek své akademické kariéry.
Původně se věnovala inovacím v potravinářském průmyslu a pod patronací světových potravinářských gigantů tam v minulosti zkoumala třeba to, jak změnit složení čokolády, aby měla méně kalorií, ale pořád chutnala stejně.
Snaha vylepšovat výrobní procesy v potravinářství ji ale nakonec přivedla na stopu nové unikátní technologie, která efektivně řeší otázku, co si počít s odpadem ze zemědělství, jehož na celém světě leží více než jedna miliarda tun, a která navíc najde široké využití daleko od potravin.
Po sedmi letech akademické dráhy tak mladá Češka zakládá startup a nabírá investice do ekologické alternativy plastu, která má šanci nahradit ropné produkty hned v několika odvětvích – od rychloobrátkového zboží přes obalové materiály po módu a textilní průmysl.
Drtivá většina těchto produktů se dnes vyrábí z fosilních zdrojů a syntetických materiálů s obrovským dopadem na životní prostředí. Plast je navíc nesmírně složité recyklovat.
„Jsme si vědomi toho, že plast nikdy úplně nevymizí. Je nadmíru účinný a má výborné vlastnosti. Jde spíš o to, nahradit ho tam, kde to dává smysl, a zajistit cirkularitu materiálu a dalších zdrojů tak, aby nekončily na skládkách, ve spalovnách nebo v moři,“ říká vědkyně a mimochodem také jedna z vnuček slavného architektonického dua Věry a Vladimíra Machoninových.
Šedivá není první, koho napadlo hledat náhradu plastu, a mnozí další už ostatně uspěli. V současnosti hodně slibné rostlinné alternativy se však často vyrábí z kukuřice, sóji nebo řepky, a čelí tak kritice, že jejich výroba přírodu ve výsledku nešetří a zemědělskou půdu spíše zabírá.
Šedivá a její tým na to však jdou jinak. Jejich unikátní nápad tkví v kombinaci speciálního pěnidla a materiálu vyráběného z rostlinného odpadu ze zemědělské produkce.
To řeší hned dvě klíčové environmentální otázky. Zaprvé se výsledný materiál rozkládá o poznání rychleji než jeho běžný ekvivalent na bázi ropy. A za druhé není díky využití odpadních zdrojů zapotřebí další zemědělské půdy. Většina zemědělských podniků se takového odpadu naopak touží spíše zbavit.
Na jedné straně tedy její startup pomáhá těm, kdo pro svůj rostlinný odpad hledají využití, a na straně druhé míří na odvětví, kde má smysl recyklovat a zbavit se závislosti na ropě. Prvotní nápad na neobvyklou náhražku plastu vznikl z lásky k pistáciové zmrzlině, kterou si Zuzana Šedivá vyráběla podomácku sama během studií.
„Zmrzlina je vlastně pěna, a při její výrobě jde hlavně o to, napěnit ji na určité procento vzduchu. Zmrzlinu ale musíš neustále chladit, a na to se spotřebuje hodně energie. A tak nás napadlo použít stejný postup na jiné materiály mimo potravinářský průmysl,“ říká Šedivá. Pod křídly slavné univerzity její jméno aktuálně figuruje jako vynálezkyně v žádosti o patent.
Pěnidla mají totiž velmi široký potenciál využití: od kosmetiky, kde se z nich vyrábějí třeba líčidla a krémy, po jídlo či různé sladkosti a nápoje, jako je pivo nebo kapučíno. Technickou pěnu ve svých projektech používá třeba NASA. Nejširší využití mají potom pěnidla ve stavebnictví a automobilovém průmyslu.
„Aniž bychom si to uvědomovali, pěnidla a pěny jsou všude kolem nás,“ vysvětluje Šedivá s tím, že se zaměřuje právě na ty sektory, kde má konzument velké slovo a je připravený za to zaplatit.
Nyní se rodačka z Prahy účastní programu ETH Pioneer Fellowship pro nadějné startupy a v příštím roce plánuje zřídit nové testovací centrum.
4. 12. 20204 min
Její texty se objevily v Elle Decoration, Hospodářských novinách nebo v hudebním časopisu Harmonie. Přispívá i do zahraničních médií (např. Monocle). Ve Forbesu hledá příběhy na pomezí umění, designu a ekologie a věnuje se i hudebním tématům. Když nepíše, přednáší o udržitelnosti v kultuře a vymýšlí uměleckovědní projekty v rámci platformy Haenke.
