Po šestatřiceti letech se do Státní opery vrátila činohra mohutným tříhodinovým představením, v němž si Robert Mikluš jako herec myslí, že vyzraje na krutou nacistickou moc, s níž se rozhodl paktovat. Koho všeho v něm máte vidět?
Divadelní adaptace známého, v lecčems vizionářského románu Klause Manna Mefisto začíná celkem zlehka. Na jevišti Státní opery postavil scénograf Juraj Kuchárek divadelní zákulisí hamburského divadla, kde se setkává hned několik postav, do jejichž vzájemných interakcí politika třicátých let minulého století vstupuje spíš jen pokradmu.
Divadelní osazenstvo, které představují třeba Martina Preissová, Radúz Mácha, Ondřej Pavelka nebo Zdeněk Piškula, se zde hašteří o tom, kolik repríz je komu možné garantovat nebo zda „lidová“ kultura tak trochu vydělává na experimentální tvorbu, na niž diváci nechodí.
Vaši pozornost to samozřejmě udrží podle toho, jak dobře snášíte, když divadelníci hovoří o sobě samých.
Z ansámblu však už tehdy vystupuje ambiciózní, ctižádostivý herec Hendrik Höfgen v podání Roberta Mikluše, který se třese, až mu konečně zavolá Zuzana Stivínová v obligátní roli divy, že by pro něj možná bylo místečko v angažmá v Berlíně.
Hendrika poznáváme i v poněkud submisivní roli, již pro změnu diriguje kurtizána Alžbety Ferencové. Když zákazníka nutí „tančit“, vidíme to v detailu na plátně nad scénou, protože část dění na jevišti snímají i dva kameramani.
Hereckou akci s živou kamerou i střihem si už Činohra Národního divadla úspěšně vyzkoušela třeba v adaptaci románu Kosmos na Nové scéně, kde se formální pravidla stále víc rozvolňovala, s velkolepým prostředím Státní opery se ale tento způsob práce poněkud tluče.
Zvlášť když jejích dispozic dokáže režisér Marián Amsler v klidu využít, třeba když nechává do jedné z lóží mezi platící diváky usednout postavu kapitána letectva Marka Daniela s chotí.
Ti sledují Hendrika už v jeho vytouženém berlínském angažmá, kde se stal významným, slavným hercem, ale také sluhou nacistického režimu.
Hendrik si myslí, že v exponované roli pomůže svým dávným hamburským přátelům, role „agenta“ v týlu nepřítele je ale přesně ta, na niž nemá – pro zmíněného kapitána letectva je přes všechen ostentativní potlesk onucí, již vláda využije ke svým cílům.
Tady ale mohla jít dramatizace Amslera a dramaturgyně Jany Sloukové možná ještě trochu dál – proč vlastně chceme, aby byli herci morálními majáky, když to jsou lidé, kteří se živí tím, že oživují na jevišti texty, které napsal někdo jiný?
Proč měl herec vždy takový společenský význam a proč se skrze jeho práci na jevišti leckdy definovala i manifestovala i ta nejkrutější moc? A kdy jsme na tuhle hru na důležitost přistoupili my?
Mikluš v roli Hendrika ale spíš jen trpí a hroutí se, což, pravda, v obří zrcadlové šatně, kam se Mefisto po pauze přesune, vypadá mimořádně dobře.
Hra samotná ale v jeho deziluzi příliš ulpívá, rochní se v ní, zkrátka nejde ještě dál a neptá se, nakolik má být umění zodpovědné za politiku a společnost a proč se po něm vlastně včera i dnes v určitých kruzích chce, aby moralizovalo.
Mefisto místo toho hledá poněkud línější paralely s naší současností, když se například jedna z postav rozhořčuje, že mladí lidé ještě nikdy nebyli tak hrozní jako teď, tedy ve třicátých letech minulého století. „Klaus Mann odešel z Německa, podobně jako já teď odcházím ze Slovenska,“ píše dokonce režisér Amsler v tiskové zprávě.
Možná by tak bylo nejradikálnější nehledat neustálé vachrlaté paralely s dneškem, které dobře zní v propagaci, umění samotné ale málokdy oživí, a navíc dělají zbytečnou práci za diváka – to, že je něco „aktuální“, ještě neznamená, že je to dobré, což platí nejen na divadle.
Mefisto však přes to všechno rozhodně není špatný, ostatně kromě zmíněné scénografie nebo kostýmů Marije Havran či hudby Ivana Achera zaujme třeba tradičně výborná Pavlína Štorková jako Hendrikova žena Barbara.
A i na malém prostoru pak přesně vysekne nevkusně sebevědomou „první dámu“ stylu Marty Gottwaldové Lucie Polišenská. Bylo by vlastně takřka neproveditelné, aby se v těch třech hodinách nedalo něčeho chytnout.
