Zahraničními kritiky do nebes vynášený a nekonečně dopodrobna analyzovaný seriál o partě náctiletých fotbalistek, které uvíznou po havárii letadla na nebezpečném ostrově, se konečně dostal do Česka. První série je na Netflixu a celé dvě pak na SkyShowtime.
Při sledování seriálu Yellowjackets si nejde nevzpomenout na jeden z největších popkulturních fenoménů, které televize kdy stvořila, tedy na seriál Ztraceni (Lost).
Obě díla pojednávají o partě lidí, kteří toho nemají mnoho společného, ale skončí spolu po tragickém pádu letadla uprostřed ničeho na opuštěném ostrově. A musejí se nějak naučit koexistovat.
A hlavně přežít. A taky přijít na to, jaká mysteriózní síla je svedla dohromady a proč vůbec k neobvyklé katastrofě došlo.
První řada Yellowjackets ale měla premiéru na televizi Showtime o sedmnáct let později než kultovní Lost, a tak se z chyb jednoho z prvních děl zlaté éry televize mohla mnohé naučit. Zejména z jeho nekonečného natahování, které čím dál víc připomínalo telenovelu.
Hlavní rozdíl ale spočívá v tom, že scénář jako vypadlý z Pána much není jen o tom, co dívky odkázané jedna na druhou udělají a jestli se poštvou jedna proti druhé. Velmi umně naproti tomu kombinuje drsné až brutální žití v divočině v devadesátých letech (čímž evokuje oblíbenou nostalgickou vlnu seriálů jako dnešní Stranger Things nebo dřívější kultovku Mad Men) se silně realistickým kontrastem současnosti.
Dívky z minulosti jsou nám totiž ukazovány jako ženy ve své čtyřicítce, které už řeší jiné věci, než je hledání potravy a žízeň, ale trauma z toho, co na ostrově prožily, je stejně dohání i v jejich zdánlivě pohodlných životech.
To Yellowjackets dává velkou výhodu u těch, kdo jsou skeptičtí, že už další „survival drama“ nepotřebují. Důvtipný kontrast mezi hrůzami, které se děly v době jejich bezprizornosti, s jen o trochu snesitelnějším trápením, které přichází se středním věkem a hledáním významu ve světě, který na starší ženy zcela kašle, je překvapivě srovnatelný a málokdy takhle explicitně na našich obrazovkách zpracovaný.
Vytváří se tak nenápadně nový kontext, jak takové robinsonovské příběhy vnímat, protože ty logicky nekončí jen záchranou a nádherným návratem do civilizace.
Ten mnohem zásadnější vnitřní souboj vzniká, když nutíme lidi, kteří absolvovali tu největší možnou krutost, vstoupit zpět do světa složenek, účtů a neuspokojivých milostných vztahů.
Ta žena, kterou její manžel teď podvádí, před dvaceti lety musela uřezat nohu svému trenérovi, aby mohl dál aspoň nějaký čas žít. Zápasila o vodu a potravu na úkor svých nejlepších kamarádek, aby se probudila do dalšího rána. Jak si takový partner může myslet, že se mu jeho záletnictví nějak škaredě nevymstí?
Zkrátka: Yellowjackets jsou ve svém pečlivě budovaném napětí a neúnavném ponoru do psychologie hlavních hrdinek velmi dobře napsaným seriálem o tom, jak minulost nikdy není zahrabána pod zem.
Jako nechtěný duch ze záhrobí se vrací a pronásleduje naše hrdinky, které nechtějí nic jiného než jen začít znovu. A přestože seriál o nich dovoluje chvíle radosti a smíchu, nekompromisně se ptá, jestli je něco takového možné?
V lecčems je až filozoficky deterministický, protože se po velkou část stopáže zdá, že karty jsou zkrátka lidem už rozdány a jakkoli s nimi chtějí hrát kreativně nebo naopak zodpovědně, osud a minulé chyby je doženou, i kdyby naše postavy utekly na druhou stranu zeměkoule.
Není ale náhodou, že vybranou skupinkou k přežití na ostrově je dívčí fotbalový klub, protože mužů zápolících o své křehké ego jsme v takových krizových situacích viděli mnoho.
Holky tu krom přežití, jídla a vody a kdo povede jako vůdkyně celou smečku v nově nastoleném řádu divočiny taky řeší menstruaci a svou bující sexualitu, což jsou témata, která nám podává mnoho nových seriálů, které drží prst na tepu doby.
Ale málokdy takhle uvěřitelně a syrově jako tady, protože tým Yellowjackets (krom pojmenování celého seriálu je to také název jejich družstva) je musí řešit uprostřed ničeho s velmi malou nadějí na záchranu.
Jak se vypořádat s dospíváním na místě, kde není jisté, že se vůbec dožijí dospělosti? Všechny ty divoké a těžko kontrolované emoce tu dostávají radikální spád. Protože jednoduše neexistují konsekvence. Můžou se jim zcela poddat.
Tam, kde neexistuje škola ani společenské zázemí, které kontroluje normativnost, můžou vyrůst bez limitů ty největší deviace. A seriál se nás místy bez přehánění ptá, jestli to nakonec není dobře? Stát se sám sebou navzdory čemukoli? Obzvlášť v kontrastu s dospělými verzemi hrdinek, které jsou tak nešťastné ve své neuspokojivé konformitě.
Bleskové flashbacky nám navíc ukazují, že v dalších dílech dojde k nevídané brutalitě, ve které se hrdinky budou vzájemně požírat a rvát se o život. Ale tyto sekvence jsou tak krátké, že toho nikdy příliš neprozradí a je jen na nás divácích, od které z hrdinek budeme takové násilí čekat.
V tom je ostatně seriál velmi chytrý. Vzhledem k neustálému střídání současnosti a minulosti, kdy k havárii došlo, nikdy doopravdy nejde o otázku, co se tam stalo. A kdo přežil? Titulní hrdinky přece jen vidíme dnes, a tak je jasné, že jim nic nehrozí.
Ale oproti tradici nejlepších detektivek tentokrát ani trochu neřešíme, co se stalo a kdo to udělal. Ale spíš jakým způsobem k tomu celému fiasku došlo? Kdo ztratil zdravý rozum jako první a kdo chyboval? Je to procedurální drama bez soudu.
A ani ten soud nepotřebujeme, protože nám jako divákům nezáleží na tom, kdo je viníkem. Vidíme celou komplikovanou situaci a spíš pátráme po tom, jak se mohly takhle milující kamarádky stát v boji na život a na smrt svými největšími nepřáteli.
Zkrátka řešíme odvěkou otázku: Jak se z dobrých lidí stávají ti zlí? Kde je hranice mezi člověkem a zvířetem? A existuje vůbec? K tomu stačí připočíst inteligentní, scenáristicky brilantně zpracované životy protagonistek po katastrofě a dostává se k nám to, čím seriál Ztraceni nikdy nemohl být kvůli svému důrazu na mystérium a nadpřirozeno.
Tedy psychologická studie traumatu, které nekončí s tím, co jej způsobilo. Ale naopak podrobně zkoumá, jak se přenáší v životě po něm na naše nejbližší. A je to do jisté míry i nepříjemná ukázka toho, že se jako lidé tolik neměníme, i když bychom si to hodně přáli.
Určité věci v nás zůstávají dané. Ale ve vší své brutálnosti nakonec seriál nabízí i vítaná východiska. Jak hledat nový význam a nebát se začít znovu? Možná jako stejný člověk, ale s novým odhodláním.
A možná to je nemožné, ale když se naše hrdinky snaží alespoň přiblížit něčemu, co připomíná obrat k nadějeplnějšímu horizontu, je to rozhodně inspirativní. A to i pro nás, co jsme takhle krutými obstrukcemi naštěstí nemuseli projít.
Do toho jsou Yellowjackets navíc vtipné, akční a plné nečekaných žánrových kliček, takže krom nepochybné žánrové podvratnosti, která baví klasikou unavené kritiky, potěší i běžného diváka. V desítkách současných seriálů bych bez váhání doporučil tenhle trošku starší. Není vůbec náhodou, že po něm česká streamovací distribuce skočila i dávno po premiéře a teď ho aktivně promuje všude po sociálních sítích.
