Patří mezi největší v Česku a po jejích výrobcích se někdy prošel snad každý. Firma Diton z Vysočiny už je na trhu pětadvacet let a za tu dobu vyrobila tolik dlažby, že by z ní vytvořila chodník dlouhý přes čtyřicet tisíc kilometrů dlouhý.
Firmu v březnu 1999 založili ve Stříteži u Jihlavy dva kamarádi z fotbalu Petr Diviš a Pavel Ouroda. Od bývalého zemědělského družstva si pronajali halu a pár metrů venkovní plochy, tam postavili betonárku a k ní koupili na leasing malý stroj, první vibrolis.
S prvními zaměstnanci tvořili osmičlený tým a roční obrat tehdy dosahoval dvanácti milionů korun. Dnes mají zaměstnanců více než tři sta a roční obrat půldruhé miliardy. Začátky ale nijak jednoduché nebyly a dnešní velikost i úspěch firmy si museli oba zakladatelé tvrdě vydřít.
„Do práce jsme chodili většinou ve čtyři hodiny ráno – potřebovali jsme odskládat dlažbu z výrobních desek, na kterých se potom znovu vyrábělo, abychom mohli v šest hodin spustit linku. Pavel si stoupl k lisu, já sedl na vysokozdvižný vozík a začal výrobu odvážet, aby mohla do druhého dne vyzrát,“ popisuje Petr Diviš.
Každý den vyrobili čtyři sta metrů čtverečních, které museli vlastnoručně poskládat – jejich rukama tak prošlo denně až patnáct tun materiálu. Když už část dělníků vyrazila domů, Diviše a jeho společníka čekala druhá směna. „Zatímco Pavel se dál věnoval převážně výrobě, já měl na starosti spíš tu obchodní část. A tak jsem objížděl prodejce stavebnin a nabízel jim naše výrobky.“
Nejdříve šlo převážně o průmyslovou dlažbu, která je dnes k vidění hlavně u supermarketů a na průmyslových parkovištích. „Na období začátků ale vzpomínám rád, byla to taková doba euforie, kdy se nedíváte na hodinky, doprava, doleva, ale máte svůj sen a za ním si jdete,“ vzpomíná.
Foto Michael Tomeš
Nejdříve přitom nejenže příliš nerozuměli samotnému byznysu, ale ani související legislativě. Neexistovaly žádné vzdělávací kurzy ani vzory, od kterých by se člověk učil, internet byl v plenkách a data se zálohovala na diskety.
„Věděli jsme ale, že sortiment, pro který jsme se rozhodli, má budoucnost. Stav silnic i chodníků v obcích naznačoval, že musí přijít doba různých rekonstrukcí a oprav. V tom jsme viděli velkou příležitost,“ konstatuje Diviš.
Zpočátku si museli na všechny investice půjčovat, hlavně přes leasing. Sice byl drahý, ale představoval jedinou cestu, jak se k lince nebo stroji dostat. Důležitým mezníkem byl nákup výrobního závodu Čeperka u Pardubic, který tehdy vlastnila firma Prefa Pardubice.
Část areálu si od ní nejdřív pronajali, a když Prefa procházela problematickým poprivatizačním obdobím, dostali možnost ho v roce 2003 na úvěr koupit. O dva roky později v něm postavili první plně automatickou linku se skládáním i s páskováním a tehdy začalo jejich podnikání dávat konečně i ekonomický smysl.
Výroba ve Stříteži pokračovala dál a v témže roce ji rozšířili o vícebarevnou zámkovou dlažbu. Banky už jim věřily a dál poskytovaly úvěry.
„Jenže sotva nám půjčily, už se začaly hrozit, že nezvládneme splácet. Stavebnictví je sezonní byznys, a když je velká zima, nelze ze zmrzlých surovin vyrábět a trh stojí. Období se využívá k odstávkám a generálním údržbám, ale negativně se projeví na tržbách,“ vysvětluje Diviš.
Čísla za první čtvrtletí logicky klesla, ale všechny půjčky a leasingy zároveň hnaly firmu k nonstop výrobě a dohánění velkých hráčů na trhu i následnému dosažení lepších nabídkových cen.
S růstem kvantity přitom Diton držel kvalitu: v roce 2009 poprvé získal titul Nejlepší výrobce stavebnin, dnes jich má celkem osm. Nejnovějším oceněním je pak certifikát excelentní kvality, který uděluje Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství.
V roce 2011 už si Diton mohl dovolit postavit v Paskově na zelené louce novou fabriku. O dva roky později ale přišla první krize, kdy byli majitelé nuceni přistoupit k restrukturalizaci a propustit část lidí. „Někteří s námi byli od začátku, takže to pro nás nebylo příliš jednoduché rozhodování. Nicméně jsme to zvládli a hodně nás to posílilo,“ ohlíží se Diviš.
Za další dva roky přichází první akvizice: BYMA Bratčice na Brněnsku a později i konkurenční společnost Beton Brož, která nezvládla svůj rozvoj a financování a postupně přestala být schopná splácet závazky. Diton díky tomu získal další závody, skrze nové výrobní kapacity zdvojnásobil svou velikost a dostal se tak na vrchol oboru.
Dnes už firma dávno nevyrábí pouze dlažbu a obrubníky, ale soustřeďuje se rovněž na ploty a prvky zahradní architektury. Dohromady jde o zhruba tři tisíce produktů, které se liší nejen užitím, ale i povrchem nebo barvou – jsou mezi nimi výrobky vymývané, tryskané, lakované i různě barevné.
Obor neumožňuje časté obměny sortimentu.
Inspiraci zpočátku hledali v zahraničí, aby měli náskok před domácí konkurencí. Dnes už si vzory a kombinace vyvíjejí sami. „Snažíme se přicházet každoročně s novými nápady, ale i tak náš obor neumožňuje takové obměny sortimentu jako oděvní průmysl nebo elektronika, kde je modelová obměna třeba několikrát do roka. U nás jsou ty trendy výrazně pomalejší,“ vysvětluje majitel.
V současnosti jsou žádané jednoduché geometrické tvary a čisté linie v kombinaci černé, bílé a šedé barvy. Běžná zámková dlažba se používá spíš pro průmyslové areály. Z úsměvnějších přání zákazníků vzpomíná Petr Diviš například na zelenou dlažbu.
„I když zelené barvy a pigmenty existovaly a nebyl problém takovou dlažbu vyrobit, nedávala ekonomicky smysl. Musíte vyrobit určitou dávku, a co zbyde, je pak prakticky neprodejné, protože nikdo kromě konkrétního zákazníka to nechce,“ vysvětluje.
Zákazníci většinou chtějí, aby bylo poznat, že jde o beton. Zároveň se daleko více zajímají i o ekologii výroby. Beton se vyrábí z písku či štěrku a cementu – právě při jeho produkci vzniká velká uhlíková stopa. „Ekologičtí jsme tam, kde můžeme. Stavíme solární elektrárny, přecházíme z dieselového paliva na CNG, postupně zateplujeme naše budovy,“ vyjmenovává Diviš.
Beton se však zatím ve stavebnictví plně nahradit nedá. „Na dlažbu dáváme dvacet let záruku, životnost je však výrazně delší, i po několik generací. Navíc se betonová dlažba dá v mnoha případech recyklovat,“ připomíná ekologičtější aspekty svých produktů.
Do zahraničí firma vyváží okrajově, protože beton je těžký materiál a jeho přeprava poměrně drahá. Jednodušší tak je ho za hranicemi rovnou vyrábět, což byl u Ditonu případ Slovenska: firma k východním sousedům nejdřív dlouhodobě exportovala zhruba deset procent produkce a patřila mezi čtyři až pět největších dodavatelů betonových výrobků.
„Věděli jsme ale, že to nemusí trvat věčně, a hledali proto nějakou možnost, jak vyrábět přímo tam. Před třemi lety jsme převzali výrobní závod v Malženicích u Trnavy a stali se tak domácím výrobcem i na Slovensku. Aktuálně tedy máme pět výrobních závodů v Česku a ve slovenském plánujeme výrobu dále rozšiřovat,“ říká Diviš.
Dnes je Diton bez půjček, dluhy po převzaté firmě se podařilo doplatit v roce 2021. „Na druhou stranu podnikání je o nějaké míře rizika, a když chcete mít něco hned, půjčit si musíte. Nečekáte, až peníze vyděláte. Takhle bychom nikdy nezačali a nebyli dnes tam, kde jsme,“ zdůrazňuje Diviš.
Ani po pětadvaceti letech existence proto nechtějí ve firmě ustrnout a spokojit se s tím, co mají. Za covidu jim prodeje rapidně vzrostly, během posledních dvou let se trh naopak propadl o téměř třicet procent. I proto se firma zase zaměřila více na segment průmyslových dlažeb.
„Nemyslím si ale, že by ten propad měl být trvalý. Lidé potřebují bydlet a chtějí si zkrášlovat své domy. Momentálně tak mluvíme spíš o útlumu způsobeném energiemi nebo inflací. Je otázkou času, kdy se poptávka znovu zvedne,“ věří Petr Diviš.
Se svým společníkem je hrdý hlavně na úspěšné vybudování firmy prakticky od nuly – bez dědictví nebo privatizace, jen svou pílí. „Díky ale patří hlavně lidem, kteří v tom jsou s námi. Bez nich bychom to nezvládli,“ je si dobře vědom.
