Hubert Palán o sobě dal zase pořádně vědět. Se startupem Productboard ohlásil další získanou investici, tentokrát v objemu 1,5 miliardy korun. Investovaly do něj už i světoznámé fondy jako Tiger Global Management, Sequoia Capital, Bessemer Venture nebo Kleiner Perkins.
Productboard se tak řadí mezi nejúspěšnější české startupy poslední doby a Hubert, žijící již několik let v americké Kalifornii, své zkušenosti rád předává dál. I proto se nyní dělí o to, co se mu na jeho cestě k dosavadnímu úspěchu vyplatilo.
Vystudoval jsem výpočetní techniku a bavila mě architektura, ale úplně mě pohltil svět digitálních produktů. Je skvělý v tom, že člověk může velmi rychle věci ovlivňovat a vytvářet hmatatelné stopy.
Takový architekt si naproti tomu může roky kreslit do šuplíku a nic se nepostaví, říkám s nadsázkou. Dynamika digitálního světa mě fascinuje.
Část svého nastavení mám určitě z rodiny, jak to bývá. Táta byl věčně s něčím nespokojený, máma mu ustavičně říkala – tak s tím něco dělej.
Já to spojuji: taky mě spousta věcí štve, ale zároveň se snažím s tím něco dělat. Když jsem se dostal do světa a postupně zjišťoval, jak se věci tvoří a jak je to v řadě směrů neefektivní, začal jsem přemýšlet a hledat, jak by se to dalo zlepšit.
Zkrátka – pojďme s tím něco udělat. To byl můj prvotní impulz.
Dům, nebo škola?
Myslím, že tohle je jedna z prvních podstatných věcí: najít oblast, do které se člověk naplno ponoří a jíž se bude věnovat do hloubky. Žádná magie v tom podle mě není. Když se člověk poctivě, soustavně a dlouhodobě věnuje tomu, co ho těší a co mu jde, úspěch se dostaví tak nějak sám.
S tím jsou – většinou – samozřejmě spojené i finance. Já se rozhodl šetřit na obchodní školu, po které jsem toužil. Měl jsem jasný cíl a vše mu podřídil.
Pracoval jsem 100 hodin týdně, přišel domů o půlnoci, šel si zaběhat, padl do postele a v šest ráno už jsem byl zase v práci. Byl jsem mladý, tělo to vydrželo. Dnes už bych to pochopitelně nepřežil.
Neutrácel jsem, nejezdil na dovolené, nic. Škola stála 100 tisíc dolarů, k tomu ušlý zisk, takže když se to sečte, byla to slušná suma. Někdo si za první vydělané peníze koupí dům, já se rozhodl udělat si MBA.
Faktem je, že peníze pro mne nepředstavují zásadní hnací motor. Jsou spíš průvodním a druhotným znakem úspěchu. Vždy jsem do určité míry tíhl k pomáhání jiným, uvědomoval jsem si, že když hodně vydělávám, je dobré se aspoň trochu podělit.
Dnes vidím, že peníze z Productboardu mohu mnohem lépe uplatnit na všemožné neziskové a charitativní projekty. Ve výsledku to má nesrovnatelně větší dopad, než kdybych od začátku věnoval své úsilí nějaké neziskovce.
Přijmout riziko
Když vzniká nová věc, většinou nikdo netuší, jak má vypadat. Zkouší se, dělají se chyby. Další podstatnou věcí je tak tolerance k riziku. Já přistupoval k věcem ve stylu „no tak to prostě zkusíme“, našetřil jsem peníze a investoval je.
Co nejhoršího se může stát? Že o ně přijdu a budu se muset jít nechat zaměstnat. No co, věděl jsem, že pod mostem kvůli tomu neskončím a má rodina vždy bude mít co jíst, takže vlastně o nic nešlo.
Tím, jak člověk dělá přehmaty, získává zkušenosti. V každém dalším kole je pak lepší a dělá méně chyb.
Společně se spoluzakladatelem Danem Hejlem jsme vyzkoušeli asi 13 různých podob, jak by měl Productboard vypadat. Až ta poslední položila základ budoucího úspěchu.
Stojí to na lidech
Další věc: nepřenášet na ostatní svůj stres. Vždy jsem se snažil uvědomovat si, že nejsem tím nejdůležitějším prvkem. Ano, firmu jsem založil, ale stylem „já všechno řídím, jsem pod tím největším tlakem, mám na bedrech nejtěžší břímě ze všech“ se nikam nedostaneme.
Navíc si to nezaslouží okolí, ať jde o kolegy, nebo rodinu. Stres je totiž relativní. I můj pětiletý syn zažívá stres, třeba když se kouká na pohádku, ve které je příšera, a on se jí bojí. Je ve stejném stresu jako já, jen z jiných vstupů.
Lidé jsou jedním z nejdůležitějších prvků soukolí a je potřeba být vnímavý k tomu, co říká okolí. Je to nejlepší lakmusový papírek toho, zda jdeme správnou cestou.
Tvrdohlavost a paličatost sem nepatří. Nikdo můj produkt nechce, nepotřebuje? Pak na vině nejspíš není to, že ostatní mě nechápou a nevidí můj záměr.
Jednotlivec málokdy dosáhne většího úspěchu sám. Vždy jsem byznys budoval s více investory, než bylo ve skutečnosti potřeba. Chtěl jsem zapojit víc lidí – o to větší a širší je pak motivace uspět.
Poslední důležitý prvek, který chci zmínit a který podle mě vede k úspěchu i v životě jako takovém, je nechat si poradit od zkušenějších.
Obklopit se lidmi, kteří jsou starší, lecčím si prošli, zažili pády, krachy i výsluní. Mentory. Mám kolem sebe lidi o patnáct dvacet let starší. Jsou moudří a rozumí tomu, jak fungují mezilidské vztahy.
Protože to, jak si lidé porozumí, jak si navzájem sednou, do velké míry určuje i jejich pracovní úspěch. Když je člověk mladý, nemá – ani nemůže – tyto zkušenosti mít.
Proto radím: učte se od starších. Naslouchejte.