Connell a Marianne spolu chodí na irskou střední na malém městě. On zapadá do party, ale bojí se projevit nebo vyjádřit názor, ona je v kolektivu nepopulární, ale ostentativně spolužáky opovrhuje.
I jejich zázemí jsou rozdílná. Connellova dobrosrdečná matka uklízí u Marianne doma, kde s dívkou žije její vytížená matka a problémový bratr. Connell a Marianne se začnou potají vídat a spát spolu, jejich vztah ale přeroste v průběhu let v něco mnohem komplikovanějšího.
Irská devětadvacetiletá spisovatelka Sally Rooney jejich příběh nazvala Normální lidi, čímž vlastně naznačila, že tahle romance je v něčem univerzální. Kritika i čtenáři jí dali za pravdu, kniha měla před dvěma lety obrovský úspěch a doteď s sebou nese už trochu otřepanou nálepku první velké romance pro generaci mileniálů. Jak se to celé seběhlo?
Novelu označil list The Guardian za „budoucí klasiku“, na British Book Awards ji ocenili knihou roku, a aby byl globální úspěch zacementován, ve svých stories ji začaly doporučovat i celebrity jako modelka Emily Ratajkowski.
Úhledná obálka se okamžitě stala velmi „Instagram friendly“ a k mladistvému bontonu na sociálních sítích najednou patřilo Normální lidi číst a mít na ně (nadšený) názor.
Samotné Sally Rooney, která v rozhovorech říká, že vychází z marxistické teorie tříd, taková komodifikace její tvorby asi nebyla úplně po chuti. V jejích dvou románech ze současného Irska – kromě Normálních lidí vydala ještě neméně oceňované Konverzace s přáteli – totiž nikdo neřeší náboženství, ani se nedojímá nad krajinou.
Postavy místo toho žijí ve světě, kde nemohou například pracovat ve vysněném oboru. Bývalá editorka literárního magazínu koneckonců v jednom rozhovoru řekla, že v Irsku katolickou církev nahradil predátorský kapitalismus.
V Normálních lidech Connell „zkouší sto různých verzí sebe sama a hledá, jaká bude fungovat“. Není proto divu, že kniha zasáhla generaci mileniálů, která o sobě ráda říká, že má spoustu možností, ale neví, kam se ve složitém světě plném nerovností vydat.
Seriálová adaptace, která je nově k dispozici na HBO GO, však naštěstí neulpívá na těch nejlínější magazínových charakterizacích skupiny, která žije a randí na sociálních sítích, vyznává udržitelnost, nechce nechat život v práci a údajně musí všechno dělat po svém.
Connell i Marianne, které hrají neokoukaně krásní Paul Mescal a Daisy Edgar-Jones, excelují ve studiu a ve svém stylu života vlastně nijak nepobuřují, chtějí zapadnout a nevyžadují žádné speciální zacházení. Většinu utkvělých představ o těchto „normálních lidech“ udusává jiná věc – třídní rozdíly.
Po neuspokojivém přerušení jejich vzplanutí na střední se hrdinové potkávají i na prestižní vysoké škole v Dublinu. Pokud se na střední on styděl za ni, nyní si ho před distingovanými, bohatými kamarády musí obhajovat zase ona. A právě tady se nejvíce krystalicky ukáže, že jejich vztah podráží neschopnost říct si důležité věci.
Je to důvod, proč předloha tolik rezonuje? Během dvanácti epizod, které průběžně vynechávají různě dlouhá časová období, Connell s Marianne zjišťují, že spolu opravdu hodně chtějí být – stejně intenzivně jim to ale nejde. Moc nepomůže, ani když si to nakonec řeknou, nebo je jednotlivé epizody odvanou do Švédska, Itálie, nebo dokonce do jiných náručí, o nichž tušíme, že budou jen dočasné.
Tvůrci ale jako by tak moc chtěli zhmotnit melancholický časoprostor protagonistů, až z něj vysávají poetiku. Kamera neustále ulpívá na jejich krásných posmutnělých tvářích a naznačuje, že se v jejich nitru děje cosi hlubokého. Když už je toho příliš, Connell s Marianne se svléknou a mají explicitní, ale přesto stále velmi úhledný sex.
Že by už mileniálové byli tak trochu passé? Je to možné, zvlášť když se na HBO podíváte na nedávnou minisérii Jsme, jací jsme, v níž se zase hledají o generaci mladší příslušníci generace Z – a která je ve všem lepší a zajímavější. Connell většinu času mlčí a ve zbylém čase se ptá, jestli to, co dělá, někomu (zejména Marianne) nevadí. Ta zase přemítá, zda si zaslouží být milována.
Přes to všechno se ale dá v Normálních lidech častěji najít než ztratit, i díky tomu, že seriál ze šťastných i nešťastných konců odnímá hollywoodskou danost a vlastně naznačuje, že ve vztazích nemusíme najít zázračné vykoupení nebo smysl života.
Novinka vypráví o povědomých problémech a své dvě hlavní postavy navzdory očekávání nenechává deklamovat postřehy o systému nebo nerovnosti – naštěstí od nich většinu času jen chce, aby se tvářili plakátově útrpně.
Nadčasovou love story o dvou lidech z rozdílných světů tak do současnosti často uzemňují jen křečovité vpády útržků hovorů o privilegiích nebo svobodě projevu na univerzitě.
Bohatá rodina Marianne se také trochu průhledně posouvá do poloh stále více patologických mizerů, zatímco Connellova chudá matka má srdce na dlani a do toho dokáže být cool a ví, jak se správně zachovat ohledně zvaní dívek na maturitní plesy.
Normální lidi nejlépe fungují, když zúží pozornost jen na Connella s Marianne, kteří si musejí vyjednávat nuance svého vztahu, jako třeba v jedné z podmanivých epizod, kde přijde na přetřes Mariannina sexualita.
Seriál i díky úsporným třicetiminutovým epizodám patrně sjedete na jeden zátah – když ale dokodrcáte k dojemnému finále, možná se neubráníte pocitu, že by série fungovala lépe, kdyby ve svojí zadumané křehkosti nebyla tak spokojená sama se sebou.
