Svět letos v úleku sledoval, že Panamskému průplavu schází voda, a lodě jím tudíž nemohou proplouvat tak jako dříve. Z dlouhodobého pohledu je ale úspěchem samotný fakt, že tepna spojující Atlantik a Pacifik vůbec vznikla. Od klíčového data uplyne v sobotu 220 let.
Panamský průplav totiž začal pod rukama Francouzů pořádným fiaskem. Ani geniální skladatel nemá jistotu, že dá podruhé dohromady výjimečnou operu. Tohle ale muže z jiného oboru – a bezesporu taktéž génia – bolelo daleko více. Jeho selhání totiž bylo dlážděno mrtvolami, hanbou a soudem.
Mohly za to z velké části malárie a horečka dengue, které kosily tisíce dělníků, ale stejně, tohle že je spasitel? Tohle že je ten velký muž, šlechtic Ferdinand de Lesseps, sám strůjce Suezského průplavu, který měl vše zopakovat na jiném kontinentu? Jak mohl skončit takto pokořen?
Proto museli přijít jiní. V sobotu 4. dubna to bude přesně 220 let od momentu, kdy Amerika potvrdila, že právě jí bude patřit dvacáté století. Byznysově, kulturně i geopoliticky.
V dubnu 1904 totiž USA oficiálně převzaly projekt Panamského průplavu, jejž Francouzi pod Lessepsovým vedením sice rozpracovali, avšak tak často naráželi do bariér, že už jim nezbyly síly na dotažení. Skončilo to krachem a ostudou. A Amerika zacílila na pravý opak.
„Tohle bude velká revoluce pro celý světový obchod,“ pronesl tehdejší americký ministr války a budoucí prezident William Howard Taft, za jehož úřadu byl Panamský kanál později skutečně zprovozněn.
Prokopat vodní cestu skrz Střední Ameriku byl logický krok k většímu propojení planety – k tomu, co dnes nazýváme globalizací. Angažovat k tomu Lessepse zase logická volba. Jako si pronajmout Beethovena, aby vám složil státní hymnu.
Jenže osud mu očividně nadělil jen jeden velký úspěch. Kdyby zůstal ve Francii, udělal by lépe.
Ani od vikomta Lessepse nešlo čekat, že domluví tropickému hmyzu, byť možná vliv chorob podcenil a jen sledoval, jak se okolí stavby mění v hřbitov dělníků. Více mu lze klást za vinu rozbujelou korupci, a hlavně celkový plán, tedy kanál v úrovni mořské hladiny.
Foto Library of Congress
Foto VMI
Foto Library of Congress
Foto National Archives
Foto Library of Congress
Foto Library of Congress
Foto Public Domain
Foto Library of Congress
Foto National Archives
Jak krutý umí osud být: někdejší národní hrdina Lesseps proto po osmdesátce skončil ve Francii před soudem a dostal pětiletý trest za zpronevěru státních prostředků. Od nástupu do vězení ho uchránil věk, cejch mu ale zůstal.
Bankrot, smrt a ostuda. Ne právě povzbudivé výchozí podmínky, jenže tehdejší Amerika překypovala energií a vírou v sebe sama.
Nebála se inovovat – šéf projektu John Findley Wallace se na vše podíval jinak než Lesseps a přišel se systémem zdymadel.
Nebála se investovat – Wallace dostal roční plat 25 tisíc dolarů, druhý nejvyšší v celém státním sektoru hned po prezidentovi USA.
Ale také se nejvíc ze všeho nebála dát najevo svůj názor.
Kde Francouzi přikyvovali a syslili si provize, tam Wallace pronesl, že náklady budou daleko vyšší, než kolik mu USA dávají k ruce, načež hned v roce 1905 rezignoval. Odvážný, a hlavně efektivní tah.
Amerika prezidenta Theodora Roosevelta si po tomto gestu uvědomila, že pokud chcete dělat průlomové věci, nemůžete troškařit. Proto jeho a Taftova administrativa rozpočet navýšily.
Foto AFP/Getty
Do Panamy zamířil svět. Podle kronik najednou v oblasti žilo 62 tisíc lidí, z toho 34 tisíc svobodných mužů. Celkem lidé čtyřiceti národností – údajně se sem přestěhovala celá třetina amerického Pittsburghu, hlavního města oceli. Co do materiálu to bylo jako stavět šest mrakodrapů Empire State Building najednou.
Američané na to šli systematicky a tvrdě. Zvýšili lékařský dohled nad tropickými nemocemi, přivedli vlastní policejní sbory, stavěli vlastní kavárny a ubytovny, zavedli vlastní jurisdikci, rázně potlačovali sebemenší náznaky protestů či snad organizování se do odborů.
Opět však šlo o biblickou dřinu. A opět se neobešla bez obětí, odhady se pohybují mezi deseti a patnácti tisíci mrtvých.
A hlavně se neobešla bez peněz. Panamský průplav nakonec stál 375 milionů dolarů, což byla pro USA nejvyšší suma vynaložená na stavební projekt.
USA tím dokončily záměr, který si podle historiků jako první vysnil už konkvistador Vasco Núñez de Balboa, jenž dostal od španělského krále zkraje šestnáctého století za úkol vymyslet přetnutí Panamské šíje. Až v roce 1914 se Panamský průplav zprovoznil. Jako symbol americké moci.
Srpnové otevření průplavu mělo být obrovskou a pompézní oslavou, ale sáhlo se k mnohem civilnějšímu vyznění – kvůli zprávám z Evropy, kde zrovna vypukla první světová válka. Ta zpřeházela pořádky a nastínila děj zbytku století, o propojení dvou oceánů lze říci totéž.
Když dnes posloucháte od amerických prezidentů projevy o tom, že právě Pacifik je pro USA klíčovou geopolitickou zónou, jde jen o ozvěnu uvažování Theodora Roosevelta. Vrací se tím myšlenky více než sto let staré.
Roosevelt dokonce v roce 1906 odjel do Panamy jakožto morální i praktická podpora projektu, a tehdy tak vůbec poprvé úřadující americký prezident opustil půdu své země. Dnešním jazykem – perfektní PR tah.
„Průplav vznikal bezprostředně po americko-španělské válce, kdy USA rozšířily svůj vliv nejen do Portorika a na Kubu, ale také na Filipíny. Tím se Spojené státy staly významným hráčem v Pacifiku a tento projekt propojil jejich pacifické zájmy s těmi v Atlantiku. Obchodně i vojensky souvisí průplav s ideou USA jako globální supervelmoci,“ řekl pro PBS profesor politické ekonomie Richard Feinberg.
S ideou, která se stala skutečností. V roce 1999 přešel průplav z rukou haněných „gringos“ zpět pod panamskou kontrolu, ale ani to nic nemění na faktu, že dodnes zůstává gigantickým razítkem na to, že dvacáté století patřilo USA.
